To rýmování mi velmi sedí. Pěkné. Konečně i obsah mi sedí, hledám skryté spojitosti s názvem.

vrrr-báseň - to budu používat. Tak vzniká nová terminologie. Vrrr-poem, vrrrr-poetry, vrrrr-Gedicht, vrrrr-poéme. Vznikne nový subobor vrrr-poetika.

Kolik ti ty tabákové koncerny platí? Dneska si říkám, jestli píšeš radši o lásce nebo o kouření. Ale připouštím, že jsem zaujatý (jako nekuřák... teda dýmku nepočítám) a první, co jsem dneska viděl, když jsem si zapl PC byla fotka Curta Cobaina s cígem v koutku. Jinak teda k dílu: ano, je to střízlivé a noční a tak jako s důrazy na ta správná slova (důraz může být i věnování celého jednoho řádku, že).

Jsi větší optimista než já, víš to?

Hvězdy jsou mé životní téma! Nedosažitelné, nedotknutelné, nespočitatelné. A paradoxně ve své tajuplnosti nám dennodenně blízké a známé. O hvězdách se bude psát na věky věků a žádná báseň nebude blbá. Protože už to téma má váhu. Dá se vůbec psát o hvězdách a nepodlehnout vlastní maličkosti? Dá se psát o hvězdách bez špetky lyriky? Nevěřím.

Lpět na spravedlnosti je ošidné. Ježíš chodil Judskem a kam ukázal, tam kvetla nespravedlnost. Taková ta pohanská a hebrejská. Nový člověk, který se zrodil z krvavé krutosti francouzské revoluce a kterou zakalil Nietzsche ve svém náhledu na svět a jeho nelogičnost, ten se vydal za spravedlností a humanitu nenalezl. Naopak vykoupal se v ještě krvavějších lázních. A dnešní generace se třesou před branami apokalypsy strachy, věří v moderní lásku gayů a leseb a v pohodlí bez konce a spravedlnost a svobodu pro všechny, zatímco si píšeme básničky o lásce a nechce se nám číst o zoufalství a temnotě ukryté v hlubinách lidských srdcí. Možná se tvoje duše nerozpouští do ztracena, ale do znouobjevena. Možná je poselství tvé básně uvězněno za neproniknutelným horizontem událostí temnoty lidských srdcí a my jeho hlubinu nikdy plně neprocítíme, můžeme si ji spočítat, ale ne procítit, protože není naše.

A možná bych neměl psát komentáře po třetí sklenici portského.

Odmítnutí dopisem nebolí tolik jako z očí do očí. Dopis bylo třeba přečíst několikrát, než ti to došlo... z očí do očí, to je větší šok.

Představil jsem si scénu - něco mezi hororem a pohádkou - jak kdesi v zatmělém údolním palouku, kde už slunce nesvítí, protože zapadlo za kopec, pobíhají okřídlené víly sem a tam, protože jedna z nich právě rodí jakéhosi napůl-tvora zrozeného z přebytku lyrických básní šeptaných příliš nahlas na to, aby to jedna víla snesla. Křik a bolest, víla napůl mrtvá, ostatní vyděšené družky víly mají zážitek na celý zbytek své nesmrtelnosti - už nikdy nebudou riskovat podobnou zkušenost. A nově vzniklé stvoření se teprve dere do temnot tohoto krutého světa. Zrodí se nová víla nebo obluda? Nikdo zatím neví. Neexistuje precedens, který by to apriori deklaroval v nějaké příručce, nebo zkušenost, kterou by si oduševnělé víly mezi sebou mohly po generace předávat. A přece ty víly v lese nejsou samy, sleduje je fauna všeho druhu, která má v tomto ohledu jasno: Všichni to věděli jen ona ne. Já bych tuhle větu dal jako název celé básně. Vystihuje to líp než zrození. Zrození je docela jiný příběh, mnohem veselejší a jarní. To co jsi popsala v básni je spíš jakýsi nechtěný omyl.

Hm, není to nějaké krátké?

ahá... tak Hapka!

Pěkný, dobrý, bezva, krásný.... a kde jako?

Jsem Mertou nepolíben a tak mi cosi uniká, jako sledovat člověka a nenacházet jeho stín.

Leslie: Vskutku vtipný způsob, jak zvednout návštěvnost. Díky za návštěvu.

No, defétismus ve verších, to je to pravé na náš natěšený životní optimismus. Pěkné.

Když budeš cestovat, ve výsledku toho pak pod tíhou dojmů z cest napíšeš ještě víc, než kdybys necestovala. A budeš-li cestovat dost rychle (dejme tomu rychlostí světla) nebudeš tak rychle stárnout. A to se vyplatí.

PS: Mají ty tečky nějaký hlubší smysl?

Možná to není přímo k dílu, ale.. tady mě nejvíc fascinuje věta: Mrtví umělci nemusí už nic. Hm, a nemrtví? V posledních letech mě fascinuje i děsí umělá inteligence. Možná jsi byl Lukio u toho na nějakém z našich psaneckých srazů jsem děsil Taron tím, že na web s básničkama nejdeme jen sami za sebe, ale jakoby v masce někoho jiného a tak ve výsledku jakoby neexistujeme. Ve virtuálním světě. Že naše umění jen jakoby letí nějakým internetovým vzduchoprázdnem. Ale zpětně mi přijde, že jsem tím tak nějak předjímal budoucnost, kdy nás nepozorovaně nahradí AI. Protože jednou to třeba poznat nepůjde. A mrtví umělci vstávají z hrobů, aby dopsali svoje symfonie, svoje příliš dlouhé romány a nedokončené obrazy... AI bude mrtvý umělec, který něco bude muset. Brrr.... s každou další větou v tomhle komentáři úplně cítím, jak tomuhle robotickému konci světa natahuju červený koberec.

Psavec: Ano, díky za zastávku.

Jo, to je ta správná nepravidelná hra s rýmy.

To je portrét poskládaný ze čtyř obrázků.

denisa: Vyložil jsem si snad ten poslední řádek špatně?

ou.. tak nakonec je to o nevěře. To jsou věci.
Má to spád a to ..tamto.