Ten pocit jako celek mi připadne dobře pochopitelný a představitelný, ale dvěma věcem tam nerozumím – „Jako práci, co neodlétnou do teplých krajin“ (asi překlep – myslím, že by tam také měli být „ptáci“) a „Skáču do kaluží, toužíme vstávat na východy slunce a být vedle Tebe“ („toužíme být vedle Tebe“ mi nedává logicky smysl).

Souhlasil/a bych s tím jako s metaforou, ale jen po drobné úpravě — ne „upletli“, ale „vykrmili“. S jejím vznikem zřejmě nemáme nic společného, zdroje se shodují na tom, že se poprvé objevila v Číně. A Čína, Korea, Mongolsko, Thajsko a další země nedbaly na pýchu, zavedly na dlouho opravdu drastická opatření v době, kdy měly pár nakažených, a teď už je „potvora“ ve většině z nich vymýcená. Evropa a USA byly namísto toho pyšné na svůj ekonomický růst, cestovní ruch, lidská práva, svobodu podnikání apod. a tou pýchou si „potvoru“ „vykrmily“ do nepředstavitelných rozměrů. Jenže jsou i jiné věci, kterými se ta potvora živí – ty, jaké našla třeba v Brazílii a Argentině. Jaké věci to jsou, přesně popsat nedokážu.

Úsměvné. Shrnuje to negativní zkušenosti člověka s počítačem. Jsem rád/a, že všichni nepíšou jen o vztazích lidí s lidmi.

slavek: Děkuji za komentář. U antivirotika či případné vakcíny se bojím vedlejších účinků. Příliš mnoho lidí vlivných lidí bude mít zájem (ať už politický či finanční) na tom je zamlčovat či tajit. Zákaz vycházení nebo cestování sice není perspektivní nebo trvalé řešení, ale alespoň jsou u něj vedlejší účinky okamžité a zjevné a tajit se nedají.

Martin42: Ekonomické problémy jsou přinejmenším v celé Evropě, rozhodně nejsou specialitou naší vlády a Evropská unie zatím nechce nechat jednotný evropský trh zkolabovat jako celek, takže si nemyslím, že se to stane. Může se stát, že výrazně vzroste nezaměstnanost a ceny a zkrachují živnostníci a menší firmy, ale ani to se zatím nijak výrazně neblíží díky kurzarbeitu, různým dotačním programům apod. Naopak zdravotní kolaps se blíží každým dnem a vypadá nevyhnutelně.

Své investice se ochraňovat klidně snaž, tím ničemu neuškodíš.

bazi: Jsem non-binary a to „/a“ je jeden z mála prostředků, kterými jde něco takového v češtině vyjádřit.

človiček: Děkuji za podnětnou myšlenku a přeji hodně zdaru i tobě. :-)

Je mi blízká a probouzí ve mě smutek, nejen tou samotou a melancholií.

I když je krátká, tato úvaha mě velice oslovuje a třetí a pátý verš mě těší tím, že mi dávají naději. Se čtvrtým pak velice souzním. Děkuji.

Takhle jsem se už hodně dlouho nenasmál/a. :-D

Líbí se mi, že je to báseň reagující na aktuální dění. Takové mám raději než takové, které jsou jen něčí osobní a mě se vlastně vůbec netýkají.

Ten povzdech je vtipný... :-)

VKate: Děkuji. Jsem rád/a, že to někdo chápe...

slavek: Děkuji za komentář. Velice mě těší, že si sérii o Prokopovi z Absurdistánu někdo opravdu čte a že se mu líbí. :-)

Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.

Sebastián Wortys: „neandrtálec“ na „předchůdce člověka“ – Je to sice možná trochu zavádějící, ale není to úplně lež. Není možné, že třeba ten autor měl prostě se slovem „filozof“ problém a chtěl ho používat co nejméně?

„rozdíl mezi komplementaritou a kvazi-komplementaritou“ – Přesně ten rozdíl jsem tam měl/a na mysli, ale člověku, který o něčem takovém běžně nepřemýšlí, to asi ani nelze slovy dost srozumitelně popsat...

„Pokud jeden text zkopíruji a v kopii změním jedno slovo, tak už mohu tvrdit, že oba texty jsou jedinečné, i když jen velmi málo“ – Aha. Když tedy rozliším „jedinečnost“ a „originalitu“ tvým způsobem, tak s tím už mohu souhlasit. Já trvám hlavně na tom, že to, aby dílo bylo „lepší“ (ať už to v daném případě znamená cokoliv), je v umění důležitější, než aby bylo „co nejvíc odlišné“.

„Je rozdíl mezi „nalezeným jedinečným stylem“ a „hledáním jedinečného stylu““ – Na základě své zkušenosti s tím musím souhlasit a také souhlasím s tím, že u již „vybroušeného stylu“ je to hlavně otázka čtenářova vkusu. Třeba „Eldaron: Prsten osudu“ je psán stylem, který působí na první pohled dost otřesně, ale paradoxně, když jsem si na něj zvykl/a, je už mi celkem příjemný. Opačnou zkušenost mám z knih Jonase Jonassona „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ a „Analfabetka, která uměla počítat“. I tam jde o „vybroušený jedinečný styl“, který navíc zpočátku působí zajímavě a efektně, ale při čtení mi začínal vadit čím dál víc, až jsem tu druhou knihu odložil/a a přestal/a číst. Přesto si myslím, že je lepší „jedinečný styl“ nemít. Styl bych přirovnal/a k rodině písma – je sice krásné mít knihu napsanou ozdobným písmem s kudrlinkami nebo vlastním psacím písmem, ale většina knih se nejlépe čte, když jsou tištěny úplně obyčejným písmem vhodného druhu (např. Times New Roman), a stejnětak většině textů prospěje, když budou psány úplně obyčejným stylem (vhodným k danému obsahu). Hledání jedinečného stylu pak je, jako když je každá kapitola tištěná jiným písmem – to nevypadá dobře asi nikdy.

Možná bych ještě víc souhlasil/a, kdyby se vynechalo to „jedinečný“ a nechalo by se prostě jen „hledání stylu“ nebo „hledání vhodného stylu“ – ano, myslím, že to, co autor především potřebuje, je najít vhodný styl, který si „vybrousí“ a bude schopen s ním dobře psát.

„rozlišovat [...] mezi různými adaptacemi jednoho díla“ – V tomto cítím nedorozumění. Já v té úvaze vůbec nemám na mysli rozlišování adaptací jednoho díla (jako je třeba rozhlasová adaptace Pána prstenů a televizní adaptace Pána prstenů nebo starší a novější film podle stejné knihy), naopak, těmi se prakticky vůbec nezabývám. Jde mi o to, že dílo fikce je popisem malé části určitého fiktivního světa („fiktivní reality“), ale ten svět není omezený na to jedno dílo – je v něm spousta věcí, událostí a osob, které v tom díle nejsou ani zmíněny. Mohou tak vznikat další díla, která popíšou jiné části téhož fiktivního světa. Pokud však na nich však pracují nezávisle různí lidé, jejich spekulace mohou být odlišné a protiřečit si. Tak vznikají ty paralelní reality, které mám na mysli. Ve většině případů dokonce tito lidé budou protiřečit i původnímu dílu, protože světy, které popisují, vlastně nebudou úplně táž fiktivní realita, ale budou k té původní realitě paralelní, což jim umožňuje se lišit. Doufám, že jsem to moc nezamotal/a...

Sebastián Wortys: „Komu nevadí spoilery, může si přečíst tento odstavec.“ – Nevím proč, ale tato věta mě velice pobavila. Ještě teď se jí směji. :-D

S vnímáním myšlenek přesahujících interpretační schopnosti čtenáře je to zajímavý nápad.

Děkuji za přečtení a komentář.

Nesouhlasím, že ta úvaha vychází z naší konverzace „neodmyslitelně“. Některé z těch myšlenek jsem měl/a už před tím a ta úvaha by pravděpodobně vznikla, i kdybychom se neznali, jen mnohem později a měla by trochu jinou strukturu a detaily. Z mého úhlu pohledu jsi v jejím vzniku hrál úlohu katalyzátoru – katalyzátor není k chemické reakci nezbytný, ale učiní ji podstatně snazší (je na ni pak potřeba mnohem méně energie).

„kde se o filosofech pořád dokola psalo jako o předchůdcích vědců,“ – Já jsem se také učil/a, že filozofie je společným předchůdcem všech věd, včetně přírodních; myslíš, že to není pravda?

„skutečnost obvykle bývá komplementární“ – S tím souhlasím, jenže když smísíš několik úhlů pohledu primitivním způsobem, smísíš (a tedy posílíš) tím i veškeré zkreslení z jednotlivých zdrojů. Je třeba si nejprve nějakou dobu uchovat jednotlivé zdroje odděleně, abys jejich srovnáním mohl redukovat jejich zkreslení. Teprve pak je můžeš efektivně „dát dohromady“, a tak se přiblížít pravdě o tom, co popisují.

„slova „vůbec není pravda“ jsou dle mého až moc jednostranně vyhraněná [...] a dochází ke confirmation bias [...] (ignorovat ostatní souvislé jevy)“ – Děkuji; to jsem si v té chvíli neuvědomil/a. Jsi zřejmě v psaní takových úvah mnohem zkušenější než já.

„relativně originální ve své době být mohli“ – Nepopírám, že byli „relativně orignální“, naopak si myslím, že relativně originální určitě byli. Popírám však, že by byli „absolutně originální“, tedy že by v tvorbě usilovali o izolovanost a odlišnost až do detailů od čehokoliv, co už vymyslel někdo jiný. Tvůj ideál dynamické rovnováhy mezi stereotypností a experimentálností se mi velice líbí, nanejvýš bych do něj ještě zapojil/a pragmatismus (resp. vědomí účelu)...

„aby se dokázali odpoutat od přehnaného kopírování (svých oblíbených děl), našli si svůj jedinečný styl“ – Mně osobně se vůbec nelíbí, že jsou autoři vedeni k tomu, aby si hledali „jedinečný styl“. Projevy něčeho takového jsou mi zpravidla protivné a bývá to to první, co bych z díla vyhodil/a, kdybych ho měl/a předělávat. Odpoutání se od přehnaného kopírování vidím jako určitý nezbytný krok na cestě „růstu autora“; pokud se však člověk jako autor nechce zlepšovat, myslím, že není nutné, aby se od přehnaného kopírování odpoutával.

„A až v druhé řadě (v závislosti na zbývající kapacitě) rozdíly třeba nějakých fiktivních děl.“ – To znamená, že domy, dopravní značky a oblečení jsou pro lidi důležitější než fiktivní díla. Zajímavý postřeh... (Pro srovnání – já teď zastávám názor, že Linux je pro lidi v průměru důležitější než Ester Krejčí.)

basak.venda: Jsem rád/a, že budí takové reakce. Haiku jako forma má výhodu, že díky omezenému prostoru bývá poměrně dost jednoznačné, o čem má být, a tak dobře sděluje.

Tato úvaha mě přivedla k jiné myšlence – nakolik je vlastně pro člověka důležité zapadat a co to znamená. V onom „zapadání“ se totiž vlastně skrývají dvě různé věci – jednak je to konformita, tedy dobrovolné plnění požadavků okolí, které následně vede k přijetí jeho hodnot za své; a jednak je to skrytí a nepraktikování svých identit, což následně vede k jejich vymizení či zapomenutí. To je efektivní z toho hlediska, že člověk se o svoji identitu nemusí starat sám – stará se o ni jeho sociální skupina, což je stav velice podobný tomu, jak to funguje v běžné rodině a na co je člověk zvyklý z děství (jen málokdo nezapadal ani ve vlastní rodině). Na druhou stranu, pokud se o identitu člověka skupina stará způsobem, který mu vnitřně nevyhovuje, a stanovuje mu roli, která je pro něj ponižující, nepříjemná a vysilující, je mnohem lepší nezapadat a snažit se být druhým pozitivním vzorem. Pokud to člověk dokáže. Možná, že jsou lidé, kteří nic jiného než zapadat neumí. To je můj pohled člověka, který takřka nikdy nikam nezapadal.