...tak tradičně jo? ;-)

No tradiční, ale vidím, že i ty už pomalu odhaluješ fakt, že já pod pojmem tradiční jen decentně zakrývám výraz nehlubšího zhnusení :-), hele pro člověka nerespektujícího a bojujícího proti všemu tradičnímu, ergo zastaralému, neinovativnímu, je tradiční věc odporná. Člověk tradiční naopak v povedené tradici, v kopii dokonalosti spatřuje samu dokonalost. Řekl bych, že je pro tebe tradiční. A teď zvaž, je-li to pro tebe osobně urážka, nebo pochvala. Jsi tak dobrá, že už máš tradici, kterou si udržuješ, Nebo tak špatná, že tradičně zůstáváš skryta ve vlastním stínu?

Být tradiční je vlastně dvojsmysl. Znamená to, že nedošlo k vývoji, ale neznamená to, že došlo ke zhoršení. (A já tě za špatnou básnířku nepovažuju) Tak si sama vyber.

Bylo to dost zlé?

Je tradiční.

ještě vtipnější by byla bachyně mniška :-D

Jinak teda líbí se mi, projevila jsi svůj vytříbený jemnocit zcela tradičně.

:-D cháchá...pobavila mě ta bechyně mniška. Krásný překlep. Neopravuj to.

Tedy ta tečka na konci sice daleko nedoběhla, ale moc se ti to povedlo. Žádné konvence, žádná replikace klasických forem, jen čistá anorganická poezie. A už ten začátek! Hned jsem poznal, že tohle se mi bude líbit, protože tak možná nikdy nic nezačalo. Nehledě na ten vnitřek - tak prostý a zřetelný. Paráda.

Úúúúú.... je úžasná! Pořád hlídám tu kolonku nejoblíbenějších autorů, pořád si říkám: zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je na Psancích nejoblíbenější? A zrcadlo odpovídá: Ty, no ty jsi velmi oblíbený, ale Severka!! Severka je ze všech nejoblíbenější.

A právem. Ostatně tohle veledílo, je důkaz. Jednak už v anotaci, konečně někdo napsal pocitovka správně - bez toho trapného off uprostřed. Pak ten rehek!! Ó jak krásné zapomenuté slovo. A tyn obraz se štětci. Pohladilo to na duši. Podzimně. Děkuju.

Já se u toho smál. A vzpomněl jsem si na Miriam Prokešovou co nás učí filozofii výchovy, když mluvila o tom, jak se blbě aplikuje ženský mozek na ten mužský a co nepovíš chlapovi, to nikdy nečekej, že uhádne sám.

:-) vida, takže v tom není exhibicionismus, ale..?

Jsi exhibicionistka. Nejspíš si myslíš, že máš co ukázat, mám prvadu? Není v tom notná dávka vysokého seběvědomí, které potřebuješ konfrontovat se skutečností, aby se ti v reakcích odrazilo potvrzení vlastních dojmů, které o sobě máš?

Docela čtivý minipokus.

A je to mužské, příliš mužské (pěkná parafráze Nietzscheho), že nejhorší obavou je ukázat svou zranitelnost druhým. Pro mě je ženská otevřenost jednou z největších záhad.

To zní jako rozumný náhled na svou vlastní tvorbu - sebereflexe. Vyjadřováním neupravených myšlenek se ale otevíráš publiku víc, než jak to dělají obyčejní básníci, když píšou a myslí si, že do sebe dávají nahlédnout. Necítíš se tím být ohrožená? Nebojíš se, že tě pochopíme příliš dobře a jednoho dne tě ovládneme svými názory? Náš názor pak bude tím, co tě bude nutit se jím řídit. Někdo pak může odsoudit tvou báseň a tím odsoudí i tebe jako nevhodnou. Nebojíš se toho?

Ptám se, protože já svoje postoje ve svých dílech maskuju. Já nepopisuju svoje dojmy a zážitky, já lžu (ne vždycky, ale obvykle) Takže hledám cesty, pátrám po kráse, která v tomhle sebeodhalování vlastně vězí.

Za dva roky to budou slohovky na docela jiné úrovni. Úvahy o jízdě na trojském koni. Ve třinácti nemít kamarády, ale mít už lásku? Jaká pošetilost!

Řekl bych, že na lepší společnost světa velkého umění si budeš muset ještě počkat. A až se dočkáš, sama tenhle ROMÁN zlikviduješ.

Je to divné. Takovým zvláštním způsobem. Jakoby ten večírek a jeho bujarý nádech byl uměle vyvolaný a všichni se smáli a nevěděli proč i ta vášeň je platná, ale jakoby zakoupená v recepci. Možná je to tím gerontologickým názvem toho domu. Nebo mám ten pocit jen já? No večírek to vlastně ani není a to tango třeba obdivují jen pavouci u stropu, celé to vyznívá dojmem, jako bys měla zjistit, až tam ráno rožnou, že jsi celou noc tančila v prázdném sklepě náměsíčná.

Občas si říkám, jestli ten ,,podivný obdiv,, ostatních vnímáš, nebo ho nechápeš, nebo jak to vlastně je. Jestli ti přijde úchylné, že někdo v těch tvých verších nachází zalíbení, nebo jestli dokážeš pochopit, že občas má člověk prostě potřebu si umýt ruce voňavým mýdlem a pak je zasunout hluboko do hnoje a dýchat z plných plic...prostě že má potřebu konzumovat v omezených dávkách hnusoty, kterých se mu nedostává. A tudíž, že z tebe vlastně nemá koliku. Ani hned dvě. Jako když má člověk chuť zmoknout a prožít to nepohodlí až do dna.

Třeba to není strašák, jen stín na zdi. Třeba je to tvůj vlastní stín.

Moc hezké. (Tedy až na to spět se S) Má to pěknou myšlenku a přitom je to tak nenásilně pojaté. Hezké.

Loutka nikdy nepozná, že je loutkou, pokud se na sebe nekoukne do zrcadla. Mají to loutky vlastně snazší než loutkáři. Loutka se nemusí rozhodovat.

Což o to, je to v zásadě upřímné, bez pózy a surové. Ale k čemu tam jsou ty rovné závorky? A co konzistence? Píše se ti líp básničky konzistentní nebo neupravené jako tady. Bez nějakého klíče, prostě volně, podle smyslu pro ,,pocitovost,,? A taky...to co píšeš taky ráda čteš u ostatních?