Z některých věcí nevystřízlivíš. Bohužel, bohudík.

Blázne! Rodověrný Čech ví, že nejlepší a nejlevnější pivo (úměrně ke kvalitě samozřejmě) je jenom doma.

A propó, co do něho lejou, že máš po něm větší žízeň?

Psavec: Miňko: kmotrov: Hanulka: Dandy: Dikes.

Ale umím si tě jako ženu v domácnosti představit. Oholíš se, svážeš si drdol, natáhneš leginy a alou ke sporáku,.... guláš snad zvládneš, ne?

Zamilla: Ó, to je ale host!
Děkuji za návštěvu.

Má kůra též bělá, ach Flóro!

Hlavu vzhůru, s takovými starostmi ti brzy pomůže cestování v čase. Hlavně, že je básnička povedená. A tou repeticí posledních slov na začátku každého řádku, dokonce originální. Palec hore.

Moudrost se dědí po otci.

Na zajímavou myšlenku podanou básnickým jazykem ti stačilo šest řádků. To je umění!

Takový malý zapadlý klenot.

Zajímavé. Ale říkám si, máme-li být důslední - co ta čárka za ale ne. Když ji dáš pryč - máme-li být důslední - první řádek se rozpadne do nejistoty, k čemu se ten zápor má vlastně vázat. No a v důsledku této nedůslednosti vztyčují své ježaté mrkvovité ukazováčky a prostředníčky kritici, aby, abychom byli důslední, důsledně vyžadovali odpověď na důvod této nedůslednoti. No a samozřejmě Shakespearovská otázka Romeovy růže, že. Nebo to byl Eco? Co je vůbec po jménu, když je třeba jít s kůží na trh a umět se prodat.

Orionka: Pravdu díš čokoládová hvězdo. To ta moje ostravština.

Samota slunovratu. Mám rád zimní večery a jejich majestátní ticho a samotu. Konečně jsem duší horal. Samota slunovratu má v sobě velebnost, která jak píšeš, naučí člověka jinak vnímat čas. Pěkné. Některé neotřelé výrazy v básničce mě oslovuju a taky se ztotožňuju s tím, že tma se léčí tmou, byť to vnímám i trochu jinak... blahodárně.

Pěkné a trefné. Nejvíc se mi líbí první sloka.

Hanulka: Veselé Vánoce.

Pěkné. Za mého dětství, kdyby tatínek vytáhl hnědou bankovku (to byla to poslední československá socialistická emise), moc by nás to ze židle nezvedlo, byla to tenkrát desetikoruna s Pavlem Országem Hviezdoslavem.

Myslím, že to je nejsmutnější věc na tomto světě, když rodič ztratí dítě. Ne nezbytně smrtí, ale prostě zanikne to malé veselé a švitořivé stvoření, které nejde uchovat v původní podobě. Taky sleduju svojeho synáčka, jak roste, jak postupně zaniká a mění se ve většího a většího, světa znalejšího, až úplně zanikne jako dítě, které jsem huštal na bambě aby usnulo, které mělo svůj vlastní roztomilý slovník, který vymýtila škola a logopedie... je cosi krutého v nastavení tohoto vesmíru. A dítě, které je dítětem a člověk s ním nemůže být z jakýchkoliv příčin, to je snad ještě smutnější. Vyhmátla jsi a vystihla ty pravé obrazy smutku.

Leslie: Ahoj, ten původní název byl zbytečně dlouhý, nevěděl jsem si s ním rady. Jsem asi víc a víc konzervativní, abych něco definoval jako báseň, musí to pro mě být dost poetické, obrazotvorné... tady je to tak odborné až se mi z toho poezie málem vytrácí, tak jsem váhal nad kategorií, až jsem tu dal anketu.

Miňko: Hanulka: Děkuji za návštěvu, jsem rád, že zanechala nějaký dojem.

Velmi pěkná modlitba. Jistě budeš vyslyšen ó psanče.