Homér: Teď je doma takový rambajz, že bychom se neslyšeli.

Pěkné a zajímavým způsobem lechtivé. Stojíš po kolena v řece (asi Vltava) a sleduješ jak ti rybky plujou kolem nohou.

Zajímavé, ale místy se v tom plácáš, jakoby to EGO nešlo nějak opsat. Procitnout do smrti je zajímavý obraz, obvykle se užívá opak, že člověk usne na furt. Procitnout do nicoty je básnicky významný prvek téhle básničky. Ostatně lidé nábožensky procítění, by nesouhlasili, pevně věří, že jejich osobnost je totéž co duše a ta že je věčná. Že se nerozpustí. (V ráji to musí hučet jak v úle.)

Hezky napsáno. Hezky to plyne a člověk se v tématu neztratí.

leda kosti

Podle překladače je Mlsná huba v balijštině demen daaran manis.

Dobre.

Divné. Dost prvoplánové rýmy.

Na první pohled to vypadá, že se lidstvo nedokáže z historie poučit, že se vrhá od omylu k omylu, protože je hloupé a naivní. Ale já si třeba myslím, že lidstvo navzdory staletím humanismu, je stále krvelačné a kruté a že si válku přeje. Proč by se jinak dál vyráběly zbraně (údajně na obranu, údajně mírové prostředky). Lidi chtějí válčit a zabíjet a umírat, posouvat hranice krutosti dál a dál. Nějaká praještěrní část mozku v lidech to chce. Když už to není válka a vraždění se trestá, tak aspoň v televizi a na webu. Dál se vedou imperiální války o území, náboženské války, ekonomické hybridní války. A matky dál pláčou, jak píšeš, a nejen matky, i sestry, manželky a nesezdané jak to nazvat.. partnerky,... dál se mrhá masem a člověk se ptá, k čemu je vlastně všechno to vzdělávání a výchova, když to v posledku málokoho zajímá.

Hezké. Sladkobolné, protože v jiném věku se neprobudíš (teda pokud nemáš druhý den narozeniny, ale to budeš ještě starší a tady jde o to probudit se v mladším věku). Záchranná síť je se dvěma n. V názvu je to blbě, ale hned na začátku básničky dobře. Mám rád dvě n vedle sebe, jsou jako most.

Hezké. Úvod je velmi oxymorónový. A prostředek zajímavě geometricky pojatý.

Nejlepší dílo týdne. Možná měsíce.

Zaujalo mě spojení Já blbka. Je to takové jablečné spojení, musel jsem si to přečíst znovu, jestli jsem se nepřehlédnul.

Tady na Hukvaldech majou lišku! Každý se s ňu chce vyfotit. Vidíš ty babiny s lyžařskýma tyčkama, co se obvykle na hrad už nevyškrábou, bo je to do kopce, jak se hrnou k lišce. Většina v životě neslyšela Bystroušku od Janáčka, pletou si ji s chytrou kmotrou liškou od Lady a myslí si, že je to pohádka s dobrým koncem. A jak se téj lišce na kameni ten ocas krásně leskne! Dají si v oboře kafe se šlehačkou, prohlídnou si muflony a daňky, ale v myšlenkách jsou už doma ve vířivce. Kolem proudí dav svobodných matek s kočárky se svými oplodňovači, které si nikdy nevemou za manžely (pro jistotu), kukačka kuká a léto stoupá po teploměru až do stratosféry. Prostě pohodička dnešní doby.

Poměrně krátká věc. Na tebe.

Z toho by byl málem scénář pro nějaký ultraoutdoorový intelektuální francouzský film.

Zavlažovaná krajina je ale hezčí než ta vyprahlá.

Taky kdesi hluboko v mé aortě zaznívá jakýsi neuchopitelný podtón.

Zahřeje.

Sestáváš z prázdných molekul a plní je černá chladná voda.

Jo, ve dvě ráno se probereš a svět je jedno velké zklamání. To nám ten den pěkně začíná.