V téhle situaci se fotky nedělají

nemám ani jedinou fotku, na které jsme spolu
nemám ani jedinou fotku tebe
v téhle situaci se fotky nedělají
mám jenom nahrávku tvého hlasu
když jsem s tebou jednou z legrace dělala interview
seděli jsme oba nazí na té velké posteli
v místě, kterému jsme říkali nebe
stoupalo se tam po dlouhých točitých schodech
a smáli se, byla to taková zvláštně snová legrace, co se patří i nepatří

ale mám tě navždycky otisklého v paměti
tvůj úsměv, při kterém jsi vůbec neukazoval zuby
nikdy jsem nechápala, jak to děláš
jako by ses bál usmát dokořán
tvoje oči, nejdřív pichlavě ostražité
pak měkké a hladivé, vždycky namířené na mě
mám tě i v hmatové paměti
a v paměti těla
tam nejvíc

jednou jedinkrát jsme spolu byli v kině
já nervózní, že narazím na někoho známého
nikdy jsem nebyla dobrej improvizátor
ale nestalo se, akorát jsme dorazili těsně před začátkem
a seděli úplně na kraji v druhé řadě
ještě pár dní mě pak bolelo za krkem

zpátky jsme šli pěšky přes půl hodiny
byl zmrzlej leden, pod botama vrzal sníh
šli jsme nočním městem skoro bez lidí
opatrně našlapovali a pevně se drželi pro případ
že by to jednomu z nás podklouzlo

jako bychom nebyli už dost vytrénovaní
jako bychom celou tu dobu nešlapali po ledě
v neustálém strachu, že pod náma praskne

přece musíš chápat, že tohle nejde vydržet věčně