řešení je prosté: za Á, oba jste venku a zároveň jste oba vevnitř
za Bé, všichni čtyři jste vevnitř, ale ale těch zbylých deset se na vás dívá z paralelního vesmíru
za Cé, tato úloha nemá řešení v oboru celých čísel.

Bylo to dlouhé ale dobré. Dokázalas udržet pozornost až ke konci a ten byl taky výborný. Prostě to umíš. - moc dobře to umíš.

Ne, ty nemáš talent. Ty máš DVA! Dva talenty máš.

Skvělé dílo. Chválím!! A ten úžasný obrázek s ním perfektně ladí.

Přečetl jsem to celé.

Zdenku, máš neuvěřitelný talent, psát měkké i tam, kde má být tvrdé a naopak. Ale na tohle jsi už hluchý a já to moc dobře vím, proto ti raději setřu obsah. Aby se ti taky jednou dostalo konstruktivní kritiky, která by se nazaobírala jen čistě tou šlupkou - formou, ale taky obsahem tvých básnických veleděl a abych tak řekl, poskytla ti jakousi sondu do tvého vlastního tvůrčího ducha. Tedy slyš:
Tvá báseň nám (respektive mně samotnému, neboť pochybuji, že se tu objeví více komentářů) poskytla zajímavé téma. Totiž okamžik, kdy muž ztrácí pevnou půdu svého soužití s ženou pod nohama. Ba co více!! - naskytl se zde pohled do prázdného domu, který měl býti přece naplněn přítomností božské bytosti opačného pohlaví! Ta zrada! Ta chyba v systému a ten nekonečný údiv a zklamání nad tím vším! Jak veliká, leč tragická chvíle!
Želbohu kladu si nutně nezbytnou otázku, zda jsi tento motiv pojal šťastně. Líčením okolní přírody, která nemá žádnou souvislost s příběhem, snad jen navozuje studeno-vlažno-teplou-okluzní atmosféru, jakož také líčením aktuální sebereflexe v každé větě, zbytečně odbíháš od toho hlavního k něčemu ne příliš podstatnému - totiž k hlavní postavě. Tato báseň přece není o tom muži, co se potí a je mu hyc, ale má naprosto nepřirozeně ještě chuť na horké kafe, nýbrž ústředním bodem programu tohoto díla je TEN TRAGICKÝ OKAMŽIK. Okamžik prozření z vlastního omylu. Okamžik osamocení a duševní prázdnoty. Obávám se, že zbytečnou rozvláčností se tento aspekt básně vytratil do ztracena. Šlo by to napsat ne v jedenácti slokách, ani v osmi. Stačily by tři. A jediné oko čtenářovo by nezůstalo suché.

Jsem zvědav, bude-li míti tento komentář odezvu. Pokaždé když tě čtu a všimnu si té číslovky za tvým nickem, pojme mě takový dobrý pocit, že jednou budu opravdu velmi velmi slavným básníkem.

Pominu-li to chybějící písmeno ve třetím slově, jistou účelovost a přebujelou pompéznost, která si pravděpodobně vysloužila to absolutno hned v prvním komentáři; je zjevné, že zde nad básnikovou hlavní myšlenkou zvítězila forma. Tedy jak již bylo uvedeno: přílišná pompéznost. (Kolega Homér jest, abych tak řekl, slušně.....božskou autoritou nedotknut a jest mu těžko pomysleti, že by snad náboženské adorační motivy měly v současné poezii své místo.) Nu, existují skupiny lidí, kteří staví teologický aspekt všednodenní reality nade vše, avšak jejich motivem ke psaní veršů jest oslovení masovějšího publika a proto zde není právě na místě ani tak kvalita, jakož spíše okázalost, která ohromí. Osobně musím přiznat, že mám náboženské motivy rád, byť z jiného období a v jiném provedení a jiném uplatnění, leč obávám se, že kladu (přirozeně osobně) důraz na myšlenku, a pokud není dosti zjevná, pak na symboliku ukrytou ve slovních spojeních a volbě slovních výrazů. Zde jsem vskutku na pochybách, zda uvedené dílo splňuje požadavky, které (samozřejmě zcela osobně) si na díla podobného typu a provedení kladu.

Ty jsi vlastně stvořil žalm. Nikoli klasický žalozpěv, ale tradiční, souvislost postrádající žalm. A jako takový si žádá jisté vysvětlení. Proč toužíš ,,vstoupit na nebesa" a uzřít Boha? Proč se tolik dožaduješ podíleti se tolik na jeho přítomnosti? Proč jsi vynášen z plamenů - z oné pekelné výhně kerosinu, který jsi pomohl odpálit? Jsi terorista? Muslim, který omlouvá svou smrt ušlechtilým cílem? Proto je ti souzeno seděti po jeho boku v den posledního soudu?

lollipop!!! jojo!! ;-D

Kam na tuhle hudbo chodíš?...na youtube, jasně. Škoda, že ta kočka z básně nekouří. Ale kafe jste si mohli dát, ta básnička by možná trochu ztratila šmrnc, protože je taková...inu taková jakoby NAPOCHODU od někud někam, ale teď mě napadá, že když holka kouřit neumí, můžeš ji to naučit.

Ty, ale teď vážně. Posledních pět tvých děl, co jsem četl na mě působily (a tahle ze všech necitelněji) taknějak chmurně. Jakoby se to všechno dělo na zamračeném pozadí. Takové tušené nepsané temné podhoubí. Pořád je to ten REBEL-HOMER styl takový nalehko, spíš nevážně, ale čímdál bezvýchodnější a temnější:

Jdu ven už mi hrabe (z tebe kočko)
Jdu ti naproti (ale nejraději bych se ti vyhnul)
Budeš vyhrocená (nic nového pod sluncem)
Poznal jsem to z telefonního rozhovoru (bo to nebylo poprvý)
Když to spolu nezvládnem tak se přece nic neděje (c´est la vie)
Budu jen o pár stupňů smutnější (než mi to úplně dojde)
(Jenže proč?)

Ano ano, smutníš mezi řádky!! Napiš zas něco veselejšího chlope.

Čest Houmre!

Vskutku, Hinduista by nejspíš nesouhlasil. A je taky fakt, že tahle formulka mi leze příšerně na nervy, když mě někdo ponouká k nějaké akčnosti. Trefně je to pojaté. Trefně.

dohazovač co za to nic nechce. Rande zadarmo...tsss to je přece protimluv! Ale kdoví, až sníh roztaje...?

Homer mi doporučil, abych tě vzal na rande!! A zadarmo. Jenže Brno je daleko a Puero je tady v závějích dokonale odříznutý. Mátový čaj se skutečně polyká? A dá se i kousat? To musím zkusit. Co bude dál? Co bude dál?!! Co bude dááál!!! CO bude dááááál??!!

Generál.

Ach ta láska. Ty jsi snad fakt zamilovaný.

Milé. Já navštívil Lido Adriano, když jsem chodil do třetí třídy. Tehdy jsme jako typičtí čeští burani poprvé uviděli západní svět zblízka. A domů jsme odjížděli s dobrým pocitem, protože takový bordel jako měli tam u nás do té doby nebyl. Kdoví, nakolik se to tam po tolika letech změnilo. Básnička není špatná.

vzrušující dílko

velmi zadřilé.

Bylo to čtivé až do rýmu nachytá-nechytá.

Asi stěžejní byla až poslední věta, která dala nahlédnout tomu zbytku pod pokličku. Že totiž, jako u Dostojevského, lidé, kteří se v obyčejném světě nevyznají naleznou své štěstí leda ve své imaginaci. Někteří ji dokáží zcela oddělit od reality, jako v tomto případě, jiní ji s realitou kombinují (básníci a naivní snílci), jiní jsou ti šťastlivci, kteří dokáží najít své štěstí i ve světě reálném.

Ovšem dal bych si s tím víc záležet, když to nese takovou hlubší myšlenku, hm?

Vskutko silně založené dílo. Neorámované lyrickoepickým teoretickým růžovým de facto hnusem.

Souhlas s Lukiem, revoluci bych pociťoval jinak. Víc fanatičtější, víc krvelačnou, víc vzrušující a nebezpečně neodolatelnou. A nebezpečnou. Poslední dvě sloky bych dal pryč a bylo by to ve výsledku slibnější, si myslím.

Povedené. Cítit z toho takové nečekané zmatení smyslů.

Dott, už nějakou dobu jsem tě nečetl (ani tady). Tohle dílko mi připomnělo jednu polemiku o erotičnosti líbání. Ústa jako předpokoje nekonečné lásky a vášně. Člověk toho při líbání moc nenamluví, soustředí se na.....na co? Na to jak se nese na notové osnově? Slyší zvonečky? Hm, to byl asi tak aspekt téhle básně, který stál za úvahu.

Kdybys zvolila volný verš, vyznělo by to jistě ještě vláčněji.

Nu, dílko se drží na top příčce Kde to teď nejvíc vře a vskutku to tu vře. Upřímně jsem byl zvědavý hlavně na reakce, ale ono tomu dílku se nebylo možné vyhnout. Kvalita sice hrůza, ALE řekl bych, že splňuje všechny požadavky pro báseň tohohle typu. A jako taková je naprosto dokonalá: přesně a doslova zachycuje to, co se tak dlouho snažím nějak pojmenovat. To praštěné chápání světa. A i když budu střílet do vlastních řad, tak 80% psanců ho takhle vidí a proto se jejich básničky nedají číst. Protože staví bolest a vyhrocené city nad vše ostatní. Toťto dílko nese všechny známky teen-tragedy-poezie: je sentimentální, růžová, plyšová, vyhrocená a naprosto zbytečně vulgární.

Jelikož nejsem zrovna odborníkem na tenhle typ poezie nemůžu (a hlavně nechci) ho nijak hodnotit. Ty jsi přesně ten typ autorky, které by se zase nelíbily moje básně.