Tentokrát... Bych trochu polemizoval. Mám pocit, že ten Václavák je taková atrakce pro přespolní. Mnoho skutečného života - tedy místních, co by tu prováděli běžné bytí už na něm není. To mu samozřejmě neubírá na pohlednosti. Mám takový zvláštní pocit zasutý hluboko v paměti, že republika byla vyhlášena z okna Obecního domu, kde zasedal Národní výbor, ale mohu se mýlit, ověřovat to jsem po ránu líný.
Stále však rád čtu Tvé vhledy do města, které mám taky rád.

Ohromující po všech stránkách. Snad je vymeteno.

Svět se mění a přichází, co dávno už tu bylo. Znovu a znovu o zdi hlavy rozbité. Svět se mění v nádoby s mlékem rozlité.

Tolik jich padlo, zas vstávají noví. Ševelí si skryti ve větvoví.

Rosteš. Inu jaro.

...a ten kousek hledá teba, abys byla zase celá. Slůvko po slůvku poskládaná. Držím pěsti.

Básně se rodí ze života přemletého podvědomím, z okamžiku a z momentálních pocitů, ale to je jenom materiál. Zbytek je tak trochu prácička.
Ovšem sny, když jsou, pak je to cesta do známého neznáma.

Čas, který se tak nečasto dostavuje...

Nevím, co říct. Takže fakt moc dobrý.

Já se tam necítím nebo cítím nemístně, tak se umísťuji raději jinam, ale místo je to nádherné.

Kdo by neměl chuť do tance po pohlazení vlahou rukou jarního vánku.

Kdo by nemiloval...

Děkuji za návštěvu v tvé intimitě mluvy. Poslouchaje uvědomil jsem si jednu věc. Píšeš si docela jazykolamy, ale zvládla jsi jejich úskalí. Opravdu niterný zážitek...

Cítím v těch místech starou pohanskou magii až k úplnému poplašení...

...ale jsou i ti, co vědí. Naštěstí.

Ona chodí akorát na návštěvu a jak zjistí, že jde o žlázy, tak rychle zmizí...

Nezrazují, jen jdou dál...

Pro štvance života je sen jediná svoboda. Jak jen bych se vznášel... Krásné...

On je to vlastně koloběh života. Nevím jestli je to dobře nebo špatně. Ona láska většinou proletí jako kometa.

Nádherný svět spánku a vzájemnosti.