já vlastně nevím jestli je to napsáno hezky nebo ne, ale myslím že jí chápu a tak si tady zamyšleně pokyvuju hlavou...

V knihách nenajdeš nic, chce to žít, chybovat, "chodit", bloudit, hledat...no, někdy stačí jeden verš, jindy je zapotřebí rým. Pár slov a stačí k zamyšlení, moc líbí, taková tvoje, taková zatichlá a přitom tak "plná"

no, ještě že je každý z nás naladěný jinak, mně se to líbí a to hlavně v tom obrazném závěru, netvrdím že je to objevení Ameriky, ale napsáno je to dobře

nevím zda i tou anotací, úplně to slyším, vidím a vnímám, je mi zima... co všechno udělá písmenko š a ještě když je jich hodně, ššššššššššššššš, řekněte si to, nahlas, dobré, vidím meluzínu uvnitř těla, jak šmejdí sem a tam, mrcha

miluju díla kde závěr je jak rána do hlavy, líbí se mi střídání stylu písma, hned od začátku je v ní zřejmá ta naštvanost na sebe sama a to se mi líbí, v závěru neotřelý rým, no, je pěkná

dneska je tam opravdu chyb jak máku, já vím že jsi člověk citlivý a vnímavý, chápu že se chceš podělit se svými pocity, vzpomínkami, se svým životem, ale nesmíš se zlobit když ti někdo vytkne chyby, něco bys třeba mohl vychytat v microsoft office word, napsat text nejprve tam a pak ho kopírovat sem, můj syn má dokonce nějak na pc nastaveno že ať píše jakýkoli text tak se mu tam ihned objeví chyba, víš, jako je pravda odvěká že šaty dělaj člověka, tak musíš pochopit, že ty chyby prostě uhodí do očí na první pohled a pak je text k ničemu, zkus na tom zapracovat

dnes jsem asi natvrdlá, ten závěr já nechápu, uvidíme jaké budou další komentáře

ou, úplně jsem se položila do romantiky a najednou takový nečekaný závěr, super

moc krásně ta básnička plyne, dvakrát jsem ji přečetla nic mě nezastavilo, je v ní cítit cit pro rytmus a úplně hmatatelná melancholie. Plyne jako ta voda a vytváří i příjemné obrazy, no naděje umírá poslední, tak snad vás proud nerozdělí...musela jsem ji přečíst znovu, fakt nádherná

díky, kluci :-)

moc hezky zveršovaná epizodka z cesty vlakem a vůbec ze života

40%

60%

75%

75%

připomnělo mi to mé dílko Rozřehtané sluníčko, je teda úplně jiné, ale vzpomněla jsem si na něj, no i psanci mají své dny a ano v myšlenkách odvážných se posouvají hranice, až je překročíme to už nebudeme psani, ale blázni, líbí se mi když má někdo bláznivé nápady

jenže je tam jejich chtíč... no ve mně to vyvolalo obraz popravy, zřejmě je to jen metafora, já za těmi verši vnímám smrt, konec, prach a bolest a ještě rozpolcenost a strach z ublížení a vlastního rozhodnutí, líbí se mi ta báseň

tohle dílko mi připadá takové jak to vyjádřit okázalé, máš velkou slovní zásobu, to je z tvých básní vždy zřejmé, ale asi mi teprve teď když píšu komentář došlo, že je to o tom že vlastně začínáme žít ve virtuální realitě, svěřujeme se krabicím, svým "přátelům", že vlastně už ani neumíme žít, je to tak?

ó, ten starosvětský styl, mám ráda když něco v dnešní době tímto zavání, jsem takový staromilec a ty si asi kavalír, jeden z posledních, alespoň v poezii, mám pocit že i jiné dílo co jsem od tebe četla bylo takhle zvláštní, jiné a originální, proč ne

a mně se ta povídka líbí, vždyť je o životě, základem je sice most, ale jenom jako kulisa, kolik už i za svůj život jsem viděla míst, která změnila podobu, skoro k nepoznání. Dovedu si docela dobře představit tu lávku, po které běhala ta dívenka a pod ní potůček a pak jak s lety a zásahem člověka se toto místo měnilo, dovedu si to představit, také proto, že se mi líbí jak je to popsáno. Pak mě při čtení napadlo jak miluji místa kde cítím, že tudy prošly dějiny, jakou sílu mají a a jak na mě magicky působí a jestliže dějiny, tak také člověk, tady žena, se svými bolestmi, láskami a smrtí. Dá se říct že mě ta povídka nadchla.