|
Zase jedna o přátelství člověka a zvířete.
|
Když po prvé jsem ho spatřil, na kost byl promoklý,
oči jeho psí toužili po pohlazení, já ho pohladil,
k nohám mi leh, očí jeho úpřimně hledeli, byl šťasten,
že jsem se objevil, že já jsem zrovna přišel.
Lízal ruku mou, radostí vil, snad bolest jsem vycítil.
byl to tulák já usoudil, zvířata mám rád pochopil,
dnes hlídá dům můj, vděčný je za pohlazení, jsem rád,
pojmenoval jsem ho Míša, je jeden z rodiny, je náš.
oči jeho psí toužili po pohlazení, já ho pohladil,
k nohám mi leh, očí jeho úpřimně hledeli, byl šťasten,
že jsem se objevil, že já jsem zrovna přišel.
Lízal ruku mou, radostí vil, snad bolest jsem vycítil.
byl to tulák já usoudil, zvířata mám rád pochopil,
dnes hlídá dům můj, vděčný je za pohlazení, jsem rád,
pojmenoval jsem ho Míša, je jeden z rodiny, je náš.
23.03.2014 13:53
Homér: Díky za kritiku ale kdo nemá rád zvířeta nemá rád lidi, doopravdy děkuji.
04.02.2014 22:19
uživatel smazán
Všem: Děkuji vám za komentáře vaše, zase jednou jsem nadčen.
28.01.2014 13:00
tvé básně mě vždy dostanou, svojí opravdovostí, bezelstností, citem a navíc zvířátka miluju a ti vandráčci pejskové si zaslouží tolik lásky a oni ji vnímají a několikanásobně nám ji vracejí
27.01.2014 10:22
Jsem tvůj velkej fanoušek. Skvělá báseň. Pomalu bych se zvedl a šel si pořídit psa do útulku.
27.01.2014 06:14
:-) To jsou osudová setkání. Taky máme taky nalezence, ale nevím, jestli si našla ona nás, nebo my jí :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.