Psaní

Když vyrvaná jsem z lásky proudu
a z tužeb mých zbyla jen poušť,
z myšlenek- jen změť a spoušť
a štiplavý dým.
Však trochu vlání cítím,
nechci třímat dál bič soudu,
netuším, čemu vstříc se řítím,
Jenom jedno nyní vím:

Pokud malou troškou mám co dát,
pak to je můj další směr,
do studny spustím okov, džber,
ne jednou, třeba tisíckrát.
Když kapka vody skropí tvář,
dím: Chci se s vámi ještě smát
ač mé slunce se za obzor klaní,
ještě tu zbývá hvězdná zář,
z ní pošlu vám třeba jen psaní…
že vím:

Že každý má své trampoty,
já i on, i ta, i …ty!
A tak posílám ti pohlazení,
Ač vím, sotva to co změní,
věz, že pomýšlím zde i na tebe,
vím, že tak moc to zase není,
podívej se se mnou na Nebe:
Teď azur, večer hvězdný třpyt,
posílá ti
do srdce štěstí,
do duše klid.

Možná vše je tak,
jak má být...