Vamesa a Vanesa 22: Hledání přítomnosti

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 22: Hledání přítomnosti

Vamesa, Vanesa a Eira kráčely po známé cestě zpět do Dvojčatiště. Kráčely pomalu a přitom přemýšlely. Stromy se jim zdály vyšší a vzduch těžší než předtím.

Vanesa promluvila jako první: „Takže co je to vlastně to uvědomění? Eldara řekla, že to znamená vidět věci, o kterých ti nikdo neřekne, ale které jsou skryté na očích...“

Vamesa vydechla. „Já myslím, že je to něco jako hádanka. Dala nám řadu indicií a od nás se očekává, že jednoduše uhádneme, co měla na mysli. Musíme jen hádat, než nás napadne správná odpověď.“

Vanesa zakroutila hlavou. „Ale to nedává smysl. Uvědomění přece není jen o hádání, jde o poznání. Jako ta veverka u vodopádu — neviděla přicházet lišku, ale stejně věděla, že přijde. A utekla dřív, než liška přišla.“ Vanesa se zastavila a Vamesa a Eira také.

Vanesa pokračovala: „Já myslím, že uvědomění je něco jako jasnovidectví. Ale není to kouzlo, jen prostě musíš vědět, co se stane, než se to stane.“

Vamesiny rty sebou nedůvěřivě zaškubaly. „To jako že máme předvídat budoucnost? A jak bychom to asi měli udělat? Musím se podívat do encyklopedie, zda to vůbec kdy někdo opravdu uměl. I když lidí, kteří to předstírali, už byla spousta.“

„Eldara říkala, že si máme být vědomi, kdo jsme a proč děláme to, co děláme,“ řekla Vanesa. „To musí znamenat, že máme myslet, než promluvíme, ne jen reagovat; neříkat první věc, která nás napadne.“

„Ale reagovat, to je přece to, co děláme,“ řekla Vamesa s náznakem frustrace. „Nemyslíme, hrajeme si. Říkáme přesně to, co cítíme. Nikdy jsme si to nerozmýšleli.“

„Možná, že to je právě náš problém,“ řekla Vanesa. „Celý život jsme hned udělali nebo řekli, co nás napadlo. Ale uvědomění si vyžaduje zpomalení; věnovat světu opravdovou pozornost, ne na něj jen reagovat.“

Vamesa na ni zírala, jako by ani nerozuměla, a pak se zklamaně zasmála. „A ty myslíš, že to jde? Vždyť pusa mi promluví, ještě než se stihnu zamyslet. Nejdřív myslet a pak mluvit, to je jako snažit se dýchat pod vodou.“

Vanesa útěšlivě naklonila hlavu. „Možná, že tím musíme začít. Eldara neříkala, že to bude jednoduché. Nemusíme hned předstírat, že už jsme jiní, ale musíme se snažit, i když je to těžké. Nezapomeň, že Magnus nám říkal, že ty zkoušky musíme podstoupit v pořadí. To muselo znamenat víc, než jen to. Muselo to mít nějaký důvod. Třeba, že ke složení třetí zkoušky budeme potřebovat dovednosti z předchozích dvou — trpělivost a vytrvalost.“

Vamesa se zamyslela a bylo na ní poznat, že je to pro ni snad poprvé v životě. Po chvilce řekla: „Tedy... myslet je divné. Je to jako snít, ale jinak. Zkusím to. Podívám se do encyklopedie, třeba tam najdu odpověď na otázku, jak nejlépe myslet.“

„Nezapomeň, že nejde jen o myšlení, ale o uvědomění,“ připomněla Vanesa.

„Ano,“ řekla Vamesa. „Ale stejně si myslím, že odpovědi najdu v knihách. Zkusíš to se mnou?“

Vanesa se usmála. „Já mám pocit, že bych měla jít do lesa a naslouchat mu, stromům, větru. Dost možná už znají odpovědi, a když budu správně naslouchat, dozvím se je od nich.“

„Dobře, tak já budu hledat v encyklopedii a ty zatím naslouchat lesu,“ shrnula to Vamesa.

„Přesně,“ řekla Vanesa.

Vamesa se koutkem oka podívala na Eiru, kterau je zatím potichu pozorovalu, a všimla si, že Eira se nenápadně usmívá.

Dvojčata zjevně čekal den, jaký ještě nezažila.

* * *

Odpoledne Vamesa seděla u stolu v obývacím pokoji Dvojčatiště. Byla tam sama a listovala svojí encyklopedií.

Venku zavanul vítr, ale Vamesa si ho nevšímala. Soustředila se na článek o Tálii, přezdívané Tichý mudrc. Psalo se tam, že měla dlouhý život a svoji moudrost čerpala ne z knih či kouzel, ale z ticha a ze soustředěného mlčení.

„Eldara říkala, že jde o to spatřit to, co se skrývá na očích. Ale jak?“ šeptala si Vamesa pro sebe.

Četla, že Tálie se vždy řídila rytmem světa, přizpůsobovala se a nesnažila se světu vzdorovat nebo ho ovládat.

„Takže uvědomění je o podřízení se? To se mi nezdá,“ zašeptala Vamesa. „Jak se podřídit něčemu, o čem ani nevím, že to existuje?“

Otočila list. Tam se psalo o Orinovi Zrcadlovém, filozofovi, který tvrdil, že ve svých vlastních myšlenkách objevil klíč k tajemství času. Prý viděl svět ne takový, jaký ve skutečnosti je, ale takový, jaký by mohl být; věřil, že podstatou uvědomění je zpochybňování všeho, včetně samotných otázek.

„Zpochybňování? Ale když všechno zpochybním, co mi zůstane?“ šeptala si Vamesa. „A co když odpověď není v otázce, ale v odpovědi na ni? Začínám znít jako filozof...“

Zalistovala a narazila na jiný zajímavý článek — lesní detektiv Lysandr prý kdysi vyřešil vraždu sledováním stínů vržených jedinou svíčkou. Viděl to, co ostatní ignorovali, to, co se jim skrývalo na očích. Jeho umění prý spočívalo v tom všímat si nejmenších detailů.

„To je ono,“ zašeptala Vamesa. „Nejmenší detaily.“ Zírala na stránku. Její puls se zrychloval. Zavřela knihu a stoupla si. Pomyslela si: „Ale jak si mám něco uvědomit, když celý život jen říkám to první, co mě napadne?“

Soustředila se na první věc, které si všimla — na desku se sušenými květy vedle krbu. Přišla k ní. Zahleděla se na jeden z květů, oranžový. Důkladně si ho zblízka prohlížela, kolik měl okvětních lístků, jak byly svraštělé a vrásčité. Vtom se květ pohnul, jako by nadskočil. Vamesa se lekla, protože to nečekala. Zatajila dech a sledovala květ, ten se však už nehýbal. Uklidnila se, vydechla a květ vtom znovu poskočil.

Vamesu něco napadlo. Zkusila do květů fouknout a ty se rozletěly. Vamesa se usmála. Právě si něco uvědomila — dýchá, i když na to nemyslí.

„Ale co když to není všechno? Co když měla Vanesa také část pravdy a našim úkolem je dát ty části dohromady?“ řekla si. Posadila se, znovu otevřela knihu a hledala v rejstříku pojmy jako „jasnovidectví“, „intuice“ a „neviditelnost“.

A pak ji napadlo, že odpověď vůbec nemusí být v knize. Může k ní vést naslouchání tichu, dívání se do tmy, hledání v prázdnotě. Uvědomění je možná prostě jen mrcha, která se schovává všude tam, kde si myslíme, že nic není. „Nebo kam se bojíme nahlédnout,“ dodala si nahlas se znepokojením v hlase.

Vamese se zdálo, že les venku ztichnul, a tehdy se poprvé zamyslela, zda ji náhodou neposlouchá.

O minutu později se Vamesa objevila ve dveřích kuchyně. Její kroky byly neslyšné díky vlněným kobercům na podlaze. Vešla a vzala si bochník chleba z ošatky. Nožem si ukrojila krajíc. Vedle stála sklenice medu od Alžběty Wren. Malou trochu si na krajíc namazala a sklenici zase pečlivě uzavřela.

Prohlédla si chléb s medem. Med byl tuhý, nestékal. Snažila se soustředit na nejmenší detaily jako u květu, texturu chleba, barvu medu.

„Ale co to znamená?“ pomyslela si Vamesa. „Jak si mám něco uvědomit z krajíce chleba, když jsem celý život jen reagovala? A to všichni lidé v lese musejí dělat tohle, nebo jen ti, kdo si chtějí promluvit s Eldarou?“

Ukousla kus krajíce. Pak její pozornost upoutala sklenice medu. Všimla si, že na ní vidí víc než jen sklenici. Její odraz na skleněném povrchu na ni zíral; oči měl tmavé a rysy nezřetelné, ale kdykoliv se pohnula, pohnul se také.

Pozorovala chvíli svůj odraz. Nepřipadal jí vůbec jako ona, byl mnohem tmavší a byl špatně vidět. Ale nepohnul se, nemluvil, prostě tam byl. A Vamesa pocítila tíhu jakési nevyřčené otázky: „Co když u uvědomění nejde o poznání odpovědí, ale o vnímání jako takové? O vnímání toho, co je kolem mě?“

Zavřela oči a soustředila se na zvuky, které slyší. Ještě před chvílí jí připadalo, že je ticho, ale najednou slyšela zvuků spoustu. Některé poznávala, u jiných neměla ani tušení, co je může vyluzovat.

Když otevřela oči, kuchyně jí připadala menší, ale napětí v hrudi opadlo. Vzala si znovu zbytek krajíce chleba a dojedla ho. Med byl sladký, ale poznání, že je schopná odhalit víc, než se jí na první pohled zdá existovat, bylo pro ni ještě sladší.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥