Vamesa a Vanesa 23: Někdo nás sleduje

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 23: Někdo nás sleduje

Vanesa kráčela lesem. Nechtěla se sama příliš vzdálit od Dvojčatiště, tak zůstala jen pod kopcem, kde to dobře znala. Vzduch voněl po mechu a vlhké hlíně. Nad její hlavou se rozpínaly koruny mohutných stromů. Za chůze se na ně dívala. Přišla sem najít odpovědi na svoje otázky, ale myšlenky se jí zamotávaly jako nohy do kořenů. Pravá bota se jí zaklínila pod vystouplý kořen a ona se skácela k zemi.

Uvědomila si, co se stalo, a nohu vyprostila. Prohlédla si kořen. Vyrůstal ze země a kousek vedle se do ní zase ponořoval. Tvořil smyčku velkou tak akorát, aby se do ní zachytila její bota.

„Kdybych si to uvědomila včas, nemusela jsem zakopnout,“ pomyslela si Vanesa. „Ale jak, když jsem ho neviděla? Jako ta veverka u vodopádu. Neviděla lišku, ale přesto věděla, že tam je. Jak může někdo vědět o něčem, co nevidí?“

Když už byla na zemi, přiložila na ni levou dlaň a soustředila se. Vzpomněla si, jak jí Vamesa vysvětlovala, jak ji Talo učil naslouchat životu v půdě. Připadalo jí, jako by tam země slabě pulzovala.

„Možná nejde o předvídání budoucnosti,“ pomyslela si. „Třeba jde o naslouchání. Naslouchání tomu, co jsme vždy ignorovali.“

Korunami stromů zatřásl silnější závan větru. Pak se ozvalo cvrlikání ptáka. Vanesa zavřela oči.

„Vždy jsem reagovala bez přemýšlení,“ přemýšlela Vanesa. „Intuice mi řekla, co mám dělat, a bývalo to správně. Ale uvědomění takhle nefunguje. Mám přemýšlet? Naslouchat? Ptát se? Co mám dělat? Proč to nejde tak snadno jako vždycky?“

Vanesu napadlo, že ztrácí klid a že tak to bude jen horší, tak se pokusila uklidnit. Snažila se pomalu dýchat. Hluboký nádech, výdech. Ale nepomohlo to. Napadaly ji myšlenky, jako že jen ztrácí čas a že to nikdy nepochopí.

Pak ji napadlo ještě něco dalšího. Otočila se a uviděla jakýsi barevný stín mezi stromy. Byla to liška se srstí barvou připomínající kouř. Chvilku se nehýbala a pak náhle odběhla pryč.

Vanesa si nebyla jistá, co se stalo. „Věděla jsem, že tam bude? Jak? Je to nějaká schopnost, kterou mám a jen o ní nevím?“ přemýšlela.

A pokračovala: „Možná, že uvědomění není něco vědět, snad je to pocit. Pochopení toho, že svět žije a já jsem jeho součástí, ne každý zvlášť, ale dohromady. Je mezi námi spojení.“

Posadila se na kmen vyvráceného stromu a nechala svoje myšlenky dál plynout. Nebojovala s nimi, nechala je proudit jako denní sen. Vybavila se jí Eldařina slova, vzpomínka na útěk veverky, ukázky situací, kdy jednala impulzivně a udělala správnou věc.

„Co když přestanu říkat a dělat první věc, která mě napadne?“ položila si otázku. „Co kdybych přestala mluvit a myslet a začala jen poslouchat?“

Zaposlouchala se do zvuků okolí. Bylo jich spousta — šustění listů, závany větru, zpěv vzdálených ptáků, bzučení létajícího hmyzu. Les jí najednou vůbec nepřipadal prázdný, byl plný života. Zavřela oči, otevřela oči a připadalo jí, že toho o lese ví víc než před chvílí.

„Ještě nemám celou odpověď,“ pomyslela si Vanesa. „ale to je asi v pořádku. Možná mi les řekne víc, až budu dostatečně připravená.“

Vanesa se opět podívala do korun stromů a něčeho si všimla. Mezi ostatními ptáky tam na větvi seděl velký havran s peřím černým jako noc.

Vanesa si pomyslela: „To není nějaký náhodný pták z lesa, to musí být ten havran, kterého měla Eldara. A pozoruje mě! Opeřený filozof... Encyklopedie měla pravdu.“

Polkla naprázdno. Cítila havraní pohled. Na chvíli jí připadalo, jako by se jí vloupával pod kůži a četl jí myšlenky, které se zoufale snaží skrýt. Ucítila v břiše neklid.

„Nejen pozoruje, on mě posuzuje,“ pomyslela si Vanesa. „Eldara říkala, že na třetí zkoušku ještě nejsme připraveni, že kdyby ano, uvědomili bychom si tehdy u vodopádu, že jsme pozorováni. Ale já myslím, že lhala. My jsme na zkoušku uvědomění připraveni a ta zkouška probíhá právě teď!“

Najednou se pocit neklidu ztratil a nahradil ho pocit porozumění. Vanesa už necítila touhu se havraního pohledu zbavit.

„Jde o to uvědomit si, že mě svět sleduje, a rozhodnout se, jak chci, aby mě viděl,“ pomyslela si Vanesa a vrhla pohled na havrana, jako by ji zajímalo, co si o tom myslí.

Havran její pohled zaregistroval a odpověděl zakrákáním. Pak roztáhl křídla a odletěl. Zanechal po sobě jen šustění listů a ostatní ptáky.

„Už to chápu,“ řekla Vanesa nahlas, jako by čekala, že ji někdo poslouchá. „Nemusím být jasnovidec. Jen musím... sledovat, co se děje kolem mě. Zítra to zkusím znovu.“

Otočila se a vydala se domů. Les už jí nepřipadal tak tajemný. Ale tentokrát se neohlížela. Chtěla se vidět s Vamesou co nejdřív.

O pár minut později se dveře Dvojčatiště otevřely a Vanesa vstoupila. Očistila si boty o práh. Rozhlédla se, protože uvnitř nikoho neviděla.

Z kuchyně vyšla Vamesa. „Jsi zpátky,“ řekla spokojeně. „Bála jsem se, aby se ti něco nestalo, když jsi v lese sama.“

Vanesa byla napjatá a její hlas zněl naléhavě. „Neztratila jsem se, ale na něco jsem přišla. — Byl tam havran. Ne jen tak ledajaký havran, pozoroval mě. Seděl na větvi a vypadal úplně jako ten Eldařin.“

„Myslíš, že Eldařin havran má dvojče?“ zeptala se Vamesa.

„To nevím,“ řekla Vanesa, „ale sleduje nás. To musí znamenat, že zkouška uvědomění už probíhá a od nás se očekává, že si to uvědomíme, aniž by nám to někdo musel říct.“

Vamesa se zamračila. Vzpomínala na články v encyklopedii. „Ale to určitě nestačí. Přece bychom nesplnili zkoušku jen tím, že si uvědomíme, že ji podstupujeme. Co už vlastně o uvědomění víme?“

Vanesa váhala, pak se slabě usmála. „Přišla jsem na to, že svět žije a já v něm, ne každý zvlášť, ale dohromady, je mezi námi spojení — já působím na svět a on působí na mě. To je něco, co mi nikdy nikdo neřekl. Co jsi zjistila ty?“

Vamesa řekla: „Já myslím, že uvědomění se skrývá tam, kde si myslíme, že nic není nebo kam se bojíme nahlédnout. Jde o to vnímat detaily kolem sebe a uvědomit si, když něco neodpovídá tomu, co si o tom myslíme.“

Vanesa se zamyslela.

Vamesa pokračovala: „Před chvílí jsem se v kuchyni dívala na sklenici medu a všimla si, že je tam můj odraz. A pořád jsem myslela na články v encyklopedii a napadaly mě otázky, které jako by tu byly už předtím a jen čekaly, než si jich všimnu.“

Vanesa se zájmem naklonila hlavu. „A co jsi cítila?“

Vamesa váhala. „Cítila jsem se, jako bych byla postava příběhu, kterému nerozumím. Ale o to možná právě jde. Možná nejde o poznání, ale o to cítit svoji nevědomost a stále se ptát.“

Vanesa se usmívala. „To mi zní docela logicky,“ řekla.

Stromy za oknem zašustily a na chvíli to znělo skoro jako smích. A Vamesa a Vanesa si toho všimly.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥