|
Západní expedice zmizela beze stopy na jednom z nejdivočejších míst evropského kontinentu. Jediná přeživší poskytuje klíč k objasnění záhady. Možná. A možná, že její příběh není zrovna to objasnění, které bychom si přáli slyšet.
|
(1)
Listopadový déšť neúnavně bičoval okna tbiliské psychiatrické léčebny. V ordinaci dr. Levana Amilachvariho čpěl lógr po levné kávě z džezvy, smrděly vlhké zdí a zatuchlé staré papíry.
Detektiv Irakli Gelašvili stál u okna, zády k lékaři. Kabát nasáklý vodou si ani nesvlékl. Típl nedopalek cigarety o okraj topení. Otočil se. V jeho obličeji nezůstalo už nic z pověstné gruzínské pohostinnosti. Jen únava muže zákona chyceného do politické pasti, z níž není úniku.
„Batono Levan, nepřišel jsem diskutovat o lékařské etice,“ zaútočil Gelašvili unaveným, ale nebezpečně ostrým hlasem. „Před hodinou mi volali z ministerstva. Sedí u nich britský konzul a mlátí do stolu oxfordským memorandem. A rodina toho americkýho kluka si najímá soukromé detektivy. Za týden přistanou v Kutaisi. Jakoby to nestačilo, na druhé straně hřebene, v Kabardino-Balkarii, zvyšuje FSB pohotovost pohraničních hlídek. Rusáci tvrdí, že ti tři skenovali jejich území LIDARem. Chápete vy vůbec, že jde o geopolitický průser?“
Dr. Amilachvari za masivním psacím stolem spojil ruce pod bradou. Na stole mezi nimi ležel tlustý spis s červeným razítkem Nezvěstní. Vedle něj malý, blátem zčernalý deník s prošívanou koženou vazbou.
„Víc, než čekáte, batono detektive,“ odpověděl psychiatr ledově klidným hlasem. „Moje rodina v těch horách žila. Otec byl v Mestii obvodním lékařem. Sověti v šedesátých letech ho tam uklidili kvůli špatnému třídnímu původu. Na severu u hranic vás může potkat ledacos.“
„Tak mi sakra pomozte!“ vyjel detektiv a prudce uhodil dlaní do stolu. „Vláda teď hystericky kontroluje každé financování ze západních nadací. Ten nový zákon o zahraničních agentech ... Oxfordský profesor Richard Vance čerpal grant britské nadace Huxley-Rowan. Jonah Miller byl Američan, přijel sem se sledovací technikou na armádní úrovni. Jestli z toho Moskva udělá špionážní drama a obviní nás, že jim pouštíme agenty až pod Elbrus, pošlou sem tanky dřív, než britský konzul sepíše nótu! Potřebuju viníka. Nebo aspoň svědka! Ta Anglánka, Elena Krausová ...
„Žádná Angličanka, batono detektive,“ přerušil ho lékař, „Češka po otci a Ukrajinka po matce. S britským pasem.“
„Jakoby na tom záleželo! Je jediná přeživší. Chci její výpověď. Teď! Hned!“
Amilachvari se pomalu nadechl. Vstal, přešel k těžkým dveřím s malým průzorem z tlustého skla a pokynul Gelašvilimu: „Dívejte se sám, batono detektive ...“
Gelašvili přistoupil k průzoru. V malé, temné místnosti v erárním nemocničním pyžamu 28-letá Elena. Seděla na posteli nepřirozeně strnule jako socha, pohled upřený do prázdného rohu místnosti. Její světlé vlasy, kdysi zářivé jako slunce, byly matné, rozcuchané a ostříhané nakrátko.
„Ona nemluví. Absolutní psychogenní mutismus. Následkem posttraumatické stresové poruchy. Její řečové centrum v mozku se raději automaticky zablokovalo. Nedá se vyslechnout. Z ní nedostanete jediné lidské slovo. Nemá smysl ji předhazovat prokurátorovi. Ani Britům nebo Američanům. Není příčetná.“
„Máte aspoň nějakou představu, co se jí stalo?“ sykl Gelašvili, ale z jeho hlasu se začala vytrácet úřední jistota. Pohled na dívku za sklem ho viditelně znepokojil.
Amilachvari u stolu otevřel její spis. Vytáhl několik papírů s kresbami a zápisky. „Toto je vše, co jsem z ní dostal. Za skoro rok, co je tady. Lékařská zpráva našeho gynekologa potvrdila opakované, systematické sexuální násilí. Stopy po potratu v raném stádiu. Prožila hotové peklo. Na jejich smrti nenese žádnou vinu. Nelovila. Ona sama byla ulovena. Bylo to asi tak ...“
(2)
… Ranní opar se vznášel mezi oprýskanými balkony Starého Tbilisi jako těžký závěs. Elena Krausová seděla ve svém pokoji v hotelu London. Voněl starým dřevem. Z nostalgie otevřela jeho poslední zprávu: „Jak žít bez tebe? Bolí to. Moc. Ale ještě víc mě bolí pomyšlení, že bych ti svou láskou ubližoval. Buď opatrná, Lenočko. Ty hory tam neodpouštějí chyby. Bůh s tebou.“
Movsar byl typický čečenský mládenec z diaspory. Hrdý, čestný a rozvážný. Doktorand politologie. Měl našlápnuto na skvělou kariéru v britské diplomacii, ale kořeny zapuštěné hluboko v rodové tradici. Miloval ji, ale toužil po ženě, co udrží teplo rodinného krbu i na předměstí Londýna. Nedokázal žít s dobrodružnou lingvistkou, co se s diktafonem honí za mizejícími dialekty v nejzapadlejších koutech světa. Rozešli se v dobrém. Bez křiku. Jen s vědomím, že jejich světy se nemohou protnout. Jeden druhému by dřív či později zlomili srdce. Přesto v její hrudi stále pálila čerstvá rána. Do Gruzie utekla zapomenout. Hodila batoh na záda a vyrazila pro zbytek týmu.
Na tbiliském letišti ji uvítal chaos. U celní přepážky dvojice jejích oxfordských kolegů, obklopená masivními hliníkovými kufry. Třicátník Jonah „Jay“ Miller, nesmělý počítačový geek se špičkovým vzděláním z Kalifornie, hystericky gestikuloval s tabletem v ruce. Vedle něj stárnoucí šedivý profesor Richard Vance, oxfordská antropologická kapacita v tvídovém saku. Jeho obličej hrál všemi odstíny purpuru.
Gruzínský celník s kamennou tváří kroutil hlavou a neustále opakoval: „Nělzjá! Nělzjá! Eto kontrabanda. Vojennaja těchnika.“
„Do háje, chlape, to jsou civilní drony na mapování terénu! A civilní LIDAR skenery! Civilní, rozumíš?!“ křičel Jay v panice o své drahocenné hračky. Podvědomě přitom těkal očima k Eleně, která k nim zrovna dorazila. Se zaujetím sledoval její sportovní postavu a dlouhé nadýchané vlasy v odstínu něco mezi blond a světle hnědou, ale celník ho rázně usadil zpátky do reality. Elena okamžitě zasáhla. Její gruzínština byla sice kostrbatá a plná dávno neužívaných knižních obratů z univerzitních skript, ale přeci jen zafungovala.
„Batono celníku,“ promluvila měkce a omluvně ukázala na oba muže. „Oni jsou jen vědci. Jedou zkoumat naši společnou historii. Tu nejstarší. Tady profesor Vance je seriózní muž a prestižní oxfordský paleoantropolog.“
Zatímco odvrátila celníkovu pozornost, Vance s rutinou světoběžníka, co zažil už desítky podobných expedic v rozvojových zemích, vklouzl rukou mezi dokumenty. Tiše zašustil tlustým svazkem amerických dolarů. Celník nehnul brvou. Razítko s hlasitým bouchnutím dopadlo na celní prohlášení. Cesta byla volná.
Večer se sešli v salonku hotelu London nad mapami. Vance si vzal slovo s dominancí sobě vlastní. „Cíl naší expedice, přátelé, je jasný,“ začal Vance a poklepal prstem na topografické mapy Vysokého Kavkazu. „Hledat paleolitické osídlení na jižních svazích. Zmapovat migrační trasy raných homininů. Jayi, vaše úloha je klíčová. Drony a LIDARem budete snímat terén z výšky. Chci přesné 3D modely terénu a zanesení každé potenciálně zajímavé jeskyně do GPS souřadnic. Ušetříte nám měsíce kopání naslepo.“
Jay nadšeně přikývl a podíval se na Elenu, jako by čekal i její uznání.
„A vy, Elo,“ pokračoval Vance v rozkazech, „jste naše spojka. Komunikátor. Budete řešit mezilidské a mezikulturní záležitosti s místními horaly. Angličtina a trocha ruštiny nám v Tbilisi stačí, ale v horách budeme potřebovat vaši slovanskou intuici a neobyčejné lingvistické zázemí. Je to vaše životní příležitost. Neztraťte ji! Pamatujte na ten svůj úžasný projekt na doktorát.“
Elena přikývla. V kapse ji hřál starý prošívaný deník jejího ukrajinského dědečka Vasyla Černěnka, vojenského lékaře ze sovětské éry. Věděla, že dědeček se v 70. letech na Kavkaze pohyboval i v místech, kam mají namířeno.
Druhý den ráno vyrazili na jihozápad. Do Dmanisi. Lokality, kde byly nalezeny 1,8 milionu let staré pozůstatky pradávného osídlení. Nejstaršího, jaké bylo kdekoli mimo Afriku kdy nalezeno. Krajina se změnila v suché, kamenité kopce plné zřícenin starých středověkých pevností. Místní archeologické muzeum působilo v ranním slunci takřka idylicky. Trojice stála u prosklených vitrín s replikami slavných lebek.
Průvodce a kurátor sbírek, asi čtyřicetiletý dr. Georgi Atanadze, nadšeně ukazoval týmu sbírky muzea: „Homo erectus georgicus. První lidský druh na eurasijském kontinentu. Vysoký, atletický, svalnatý, s dlouhýma nohama pro vytrvalostní lov, první se skoro lidskými proporcemi. Podle anatomie kostry ramenního pletence první lovec velké zvěře vrhacími zbraněmi. Podle odhadů genetiků také první s holou kůží bez srsti a lidským genem pro řeč. Používal sofistikované nástroje z kamene, dřeva, kostí, rohů a parohů. Jako první si šil oděvy. A možná jako první stavěl plavidla, na nichž překonával mořské úžiny.“
„A právě tento nález změnil vše, pánové a dámo,“ vysvětloval hrdě při pohledu na lebku starého jedince. „Majitel té lebky žil celé roky bez jediného zubu. To znamená, že mu museli potravu předžvýkávat. Měli tedy velmi hlubokou empatii. Ranou formu lidské sociální struktury. Základy proto-jazyka. Byli to soucitní lidé! Žádná zvířata!“
Vance se chladně, pohrdavě ušklíbl: „Kolego, nepřenášejte prosím do pleistocénu postmoderní agendu. Kapacita jejich mozkovny byla sotva poloviční oproti naší. Za celou dobu své existence, což je bezmála dva miliony roků, je nikdy nenapadlo přivázat kámen na klacek. Nebo hledat v okruhu pár desítek kilometrů od rodné jeskyně lepší šutry na nástroje. Štípali je jen z toho, co měli pod nosem. Homo erectus byl živočišný, brutální tvor hnaný čirým instinktem. Ten bezzubý přežil jen proto, že jim byl užitečný při uštvávání zvěře. Nebo ho tolerovali jako živou zásobu masa pro případ hladomoru. Neměli žádné kognitivní předpoklady pro jazyk. Byli slepou větví evoluce. Neschopní jakéhokoli symbolického myšlení!“
Atanadze opáčil: „Vykazují jasné známky plánování, kreativity a sociální koordinace! Jejich pozůstatky se našly v Indonésii a na Filipínách. Až za Wallaceovou linií oddělující Asii od Austrálie. Tu normální zvíře této velikosti nepřekoná! Jak se tam asi tak dostali, ha?!“
„Plánování, kreativitu a koordinaci má kopec zvířat. A nejen lidoopů. Třeba kytovci. Nebo smečkové šelmy – vlci, hyeny,“ odsekl Vance a otočil se k odchodu. „A ti přece nemluví. Ani to z nich nedělá lidi!“
„Ignorujete nejsoučasnější vědecká fakta. A urážíte naše předky!“ vyjel Atanadze, jehož horká krev okamžitě vzkypěla.
Zatímco se oba vášnivě hádali, Elena, schovaná ve stínu expozice, objala batoh. V něm dědečkův deník. Podívala se na lebku za sklem. Co když třeba nemá pravdu ani jeden z těch ješitů?
Listopadový déšť neúnavně bičoval okna tbiliské psychiatrické léčebny. V ordinaci dr. Levana Amilachvariho čpěl lógr po levné kávě z džezvy, smrděly vlhké zdí a zatuchlé staré papíry.
Detektiv Irakli Gelašvili stál u okna, zády k lékaři. Kabát nasáklý vodou si ani nesvlékl. Típl nedopalek cigarety o okraj topení. Otočil se. V jeho obličeji nezůstalo už nic z pověstné gruzínské pohostinnosti. Jen únava muže zákona chyceného do politické pasti, z níž není úniku.
„Batono Levan, nepřišel jsem diskutovat o lékařské etice,“ zaútočil Gelašvili unaveným, ale nebezpečně ostrým hlasem. „Před hodinou mi volali z ministerstva. Sedí u nich britský konzul a mlátí do stolu oxfordským memorandem. A rodina toho americkýho kluka si najímá soukromé detektivy. Za týden přistanou v Kutaisi. Jakoby to nestačilo, na druhé straně hřebene, v Kabardino-Balkarii, zvyšuje FSB pohotovost pohraničních hlídek. Rusáci tvrdí, že ti tři skenovali jejich území LIDARem. Chápete vy vůbec, že jde o geopolitický průser?“
Dr. Amilachvari za masivním psacím stolem spojil ruce pod bradou. Na stole mezi nimi ležel tlustý spis s červeným razítkem Nezvěstní. Vedle něj malý, blátem zčernalý deník s prošívanou koženou vazbou.
„Víc, než čekáte, batono detektive,“ odpověděl psychiatr ledově klidným hlasem. „Moje rodina v těch horách žila. Otec byl v Mestii obvodním lékařem. Sověti v šedesátých letech ho tam uklidili kvůli špatnému třídnímu původu. Na severu u hranic vás může potkat ledacos.“
„Tak mi sakra pomozte!“ vyjel detektiv a prudce uhodil dlaní do stolu. „Vláda teď hystericky kontroluje každé financování ze západních nadací. Ten nový zákon o zahraničních agentech ... Oxfordský profesor Richard Vance čerpal grant britské nadace Huxley-Rowan. Jonah Miller byl Američan, přijel sem se sledovací technikou na armádní úrovni. Jestli z toho Moskva udělá špionážní drama a obviní nás, že jim pouštíme agenty až pod Elbrus, pošlou sem tanky dřív, než britský konzul sepíše nótu! Potřebuju viníka. Nebo aspoň svědka! Ta Anglánka, Elena Krausová ...
„Žádná Angličanka, batono detektive,“ přerušil ho lékař, „Češka po otci a Ukrajinka po matce. S britským pasem.“
„Jakoby na tom záleželo! Je jediná přeživší. Chci její výpověď. Teď! Hned!“
Amilachvari se pomalu nadechl. Vstal, přešel k těžkým dveřím s malým průzorem z tlustého skla a pokynul Gelašvilimu: „Dívejte se sám, batono detektive ...“
Gelašvili přistoupil k průzoru. V malé, temné místnosti v erárním nemocničním pyžamu 28-letá Elena. Seděla na posteli nepřirozeně strnule jako socha, pohled upřený do prázdného rohu místnosti. Její světlé vlasy, kdysi zářivé jako slunce, byly matné, rozcuchané a ostříhané nakrátko.
„Ona nemluví. Absolutní psychogenní mutismus. Následkem posttraumatické stresové poruchy. Její řečové centrum v mozku se raději automaticky zablokovalo. Nedá se vyslechnout. Z ní nedostanete jediné lidské slovo. Nemá smysl ji předhazovat prokurátorovi. Ani Britům nebo Američanům. Není příčetná.“
„Máte aspoň nějakou představu, co se jí stalo?“ sykl Gelašvili, ale z jeho hlasu se začala vytrácet úřední jistota. Pohled na dívku za sklem ho viditelně znepokojil.
Amilachvari u stolu otevřel její spis. Vytáhl několik papírů s kresbami a zápisky. „Toto je vše, co jsem z ní dostal. Za skoro rok, co je tady. Lékařská zpráva našeho gynekologa potvrdila opakované, systematické sexuální násilí. Stopy po potratu v raném stádiu. Prožila hotové peklo. Na jejich smrti nenese žádnou vinu. Nelovila. Ona sama byla ulovena. Bylo to asi tak ...“
(2)
… Ranní opar se vznášel mezi oprýskanými balkony Starého Tbilisi jako těžký závěs. Elena Krausová seděla ve svém pokoji v hotelu London. Voněl starým dřevem. Z nostalgie otevřela jeho poslední zprávu: „Jak žít bez tebe? Bolí to. Moc. Ale ještě víc mě bolí pomyšlení, že bych ti svou láskou ubližoval. Buď opatrná, Lenočko. Ty hory tam neodpouštějí chyby. Bůh s tebou.“
Movsar byl typický čečenský mládenec z diaspory. Hrdý, čestný a rozvážný. Doktorand politologie. Měl našlápnuto na skvělou kariéru v britské diplomacii, ale kořeny zapuštěné hluboko v rodové tradici. Miloval ji, ale toužil po ženě, co udrží teplo rodinného krbu i na předměstí Londýna. Nedokázal žít s dobrodružnou lingvistkou, co se s diktafonem honí za mizejícími dialekty v nejzapadlejších koutech světa. Rozešli se v dobrém. Bez křiku. Jen s vědomím, že jejich světy se nemohou protnout. Jeden druhému by dřív či později zlomili srdce. Přesto v její hrudi stále pálila čerstvá rána. Do Gruzie utekla zapomenout. Hodila batoh na záda a vyrazila pro zbytek týmu.
Na tbiliském letišti ji uvítal chaos. U celní přepážky dvojice jejích oxfordských kolegů, obklopená masivními hliníkovými kufry. Třicátník Jonah „Jay“ Miller, nesmělý počítačový geek se špičkovým vzděláním z Kalifornie, hystericky gestikuloval s tabletem v ruce. Vedle něj stárnoucí šedivý profesor Richard Vance, oxfordská antropologická kapacita v tvídovém saku. Jeho obličej hrál všemi odstíny purpuru.
Gruzínský celník s kamennou tváří kroutil hlavou a neustále opakoval: „Nělzjá! Nělzjá! Eto kontrabanda. Vojennaja těchnika.“
„Do háje, chlape, to jsou civilní drony na mapování terénu! A civilní LIDAR skenery! Civilní, rozumíš?!“ křičel Jay v panice o své drahocenné hračky. Podvědomě přitom těkal očima k Eleně, která k nim zrovna dorazila. Se zaujetím sledoval její sportovní postavu a dlouhé nadýchané vlasy v odstínu něco mezi blond a světle hnědou, ale celník ho rázně usadil zpátky do reality. Elena okamžitě zasáhla. Její gruzínština byla sice kostrbatá a plná dávno neužívaných knižních obratů z univerzitních skript, ale přeci jen zafungovala.
„Batono celníku,“ promluvila měkce a omluvně ukázala na oba muže. „Oni jsou jen vědci. Jedou zkoumat naši společnou historii. Tu nejstarší. Tady profesor Vance je seriózní muž a prestižní oxfordský paleoantropolog.“
Zatímco odvrátila celníkovu pozornost, Vance s rutinou světoběžníka, co zažil už desítky podobných expedic v rozvojových zemích, vklouzl rukou mezi dokumenty. Tiše zašustil tlustým svazkem amerických dolarů. Celník nehnul brvou. Razítko s hlasitým bouchnutím dopadlo na celní prohlášení. Cesta byla volná.
Večer se sešli v salonku hotelu London nad mapami. Vance si vzal slovo s dominancí sobě vlastní. „Cíl naší expedice, přátelé, je jasný,“ začal Vance a poklepal prstem na topografické mapy Vysokého Kavkazu. „Hledat paleolitické osídlení na jižních svazích. Zmapovat migrační trasy raných homininů. Jayi, vaše úloha je klíčová. Drony a LIDARem budete snímat terén z výšky. Chci přesné 3D modely terénu a zanesení každé potenciálně zajímavé jeskyně do GPS souřadnic. Ušetříte nám měsíce kopání naslepo.“
Jay nadšeně přikývl a podíval se na Elenu, jako by čekal i její uznání.
„A vy, Elo,“ pokračoval Vance v rozkazech, „jste naše spojka. Komunikátor. Budete řešit mezilidské a mezikulturní záležitosti s místními horaly. Angličtina a trocha ruštiny nám v Tbilisi stačí, ale v horách budeme potřebovat vaši slovanskou intuici a neobyčejné lingvistické zázemí. Je to vaše životní příležitost. Neztraťte ji! Pamatujte na ten svůj úžasný projekt na doktorát.“
Elena přikývla. V kapse ji hřál starý prošívaný deník jejího ukrajinského dědečka Vasyla Černěnka, vojenského lékaře ze sovětské éry. Věděla, že dědeček se v 70. letech na Kavkaze pohyboval i v místech, kam mají namířeno.
Druhý den ráno vyrazili na jihozápad. Do Dmanisi. Lokality, kde byly nalezeny 1,8 milionu let staré pozůstatky pradávného osídlení. Nejstaršího, jaké bylo kdekoli mimo Afriku kdy nalezeno. Krajina se změnila v suché, kamenité kopce plné zřícenin starých středověkých pevností. Místní archeologické muzeum působilo v ranním slunci takřka idylicky. Trojice stála u prosklených vitrín s replikami slavných lebek.
Průvodce a kurátor sbírek, asi čtyřicetiletý dr. Georgi Atanadze, nadšeně ukazoval týmu sbírky muzea: „Homo erectus georgicus. První lidský druh na eurasijském kontinentu. Vysoký, atletický, svalnatý, s dlouhýma nohama pro vytrvalostní lov, první se skoro lidskými proporcemi. Podle anatomie kostry ramenního pletence první lovec velké zvěře vrhacími zbraněmi. Podle odhadů genetiků také první s holou kůží bez srsti a lidským genem pro řeč. Používal sofistikované nástroje z kamene, dřeva, kostí, rohů a parohů. Jako první si šil oděvy. A možná jako první stavěl plavidla, na nichž překonával mořské úžiny.“
„A právě tento nález změnil vše, pánové a dámo,“ vysvětloval hrdě při pohledu na lebku starého jedince. „Majitel té lebky žil celé roky bez jediného zubu. To znamená, že mu museli potravu předžvýkávat. Měli tedy velmi hlubokou empatii. Ranou formu lidské sociální struktury. Základy proto-jazyka. Byli to soucitní lidé! Žádná zvířata!“
Vance se chladně, pohrdavě ušklíbl: „Kolego, nepřenášejte prosím do pleistocénu postmoderní agendu. Kapacita jejich mozkovny byla sotva poloviční oproti naší. Za celou dobu své existence, což je bezmála dva miliony roků, je nikdy nenapadlo přivázat kámen na klacek. Nebo hledat v okruhu pár desítek kilometrů od rodné jeskyně lepší šutry na nástroje. Štípali je jen z toho, co měli pod nosem. Homo erectus byl živočišný, brutální tvor hnaný čirým instinktem. Ten bezzubý přežil jen proto, že jim byl užitečný při uštvávání zvěře. Nebo ho tolerovali jako živou zásobu masa pro případ hladomoru. Neměli žádné kognitivní předpoklady pro jazyk. Byli slepou větví evoluce. Neschopní jakéhokoli symbolického myšlení!“
Atanadze opáčil: „Vykazují jasné známky plánování, kreativity a sociální koordinace! Jejich pozůstatky se našly v Indonésii a na Filipínách. Až za Wallaceovou linií oddělující Asii od Austrálie. Tu normální zvíře této velikosti nepřekoná! Jak se tam asi tak dostali, ha?!“
„Plánování, kreativitu a koordinaci má kopec zvířat. A nejen lidoopů. Třeba kytovci. Nebo smečkové šelmy – vlci, hyeny,“ odsekl Vance a otočil se k odchodu. „A ti přece nemluví. Ani to z nich nedělá lidi!“
„Ignorujete nejsoučasnější vědecká fakta. A urážíte naše předky!“ vyjel Atanadze, jehož horká krev okamžitě vzkypěla.
Zatímco se oba vášnivě hádali, Elena, schovaná ve stínu expozice, objala batoh. V něm dědečkův deník. Podívala se na lebku za sklem. Co když třeba nemá pravdu ani jeden z těch ješitů?
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.