Vamesa a Vanesa 21: Eldara

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 21: Eldara

Toho večera Vamesa vyšla z Dvojčatiště. Eiřiv stan stál opodál a ohniště před ním bylo plné čerstvě ohořelých klacíků.

Eira vyšelu ze stanu. „Zdravím. V tuto hodinu obvykle nejsi tak veselá,“ řeklu.

Vamesa se široce usmívala. „Nejsem jen veselá, slavím,“ řekla a ukázala směrem k chatě. „Pojďte, zasloužíte si to.“

Eira zvedlu obočí, napadlo hy se zeptat, co to Vamesa slaví, ale mělu tušení, že na to brzy přijde. A tak šelu s Vamesou do chaty.

Vnitřek vypadal úplně jinak: přes dřevěný stůl byl přehozený ozdobný vyšívaný ubrus a na něm stály zapálené svíčky, které osvětlovaly místnost zlatavým světlem. Na stole stál talíř s ořechy a sušenými bobulemi a kolem něj šálky čerstvě připraveného čaje. V krbu praskal oheň a jeho teplo se mísilo s vůní pryskyřice.

Eira se s úžasem rozhlédlu.

„Nestává se často, aby vám někdo pomohl vydělat si na knihu, která vám změní život,“ řekla Vamesa. Nalila čaj do porcelánového hrnku a podala ho Eiřevi. „Tato oslava je pro vás. Za to, že jste mi pomohlu si vydělat na mapu a encyklopedii. A za to, že jste nás oba učilu, jak naslouchat lesu.“

Eira se posadilu a sevřelu v rukách hrnek. Pak se pomalu napilu.

„Hodně jsi četla,“ řeklu Eira s obavami v hlase. „A hodně ses naučila a to ti pomůže stát se turistickým průvodcem, pokud je to to, po čem doopravdy toužíš. Ale jak sem patřit, to se nemůžeš naučit jen z knih a map. Nemohou ti ukázat, jak žít život, na kterém záleží. Proto tě prosím, neobětuj svůj život jen knihám.“

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy.

„My víme, už jsme o tom spolu mluvili,“ řekla Vanesa. „A dospěli jsme k závěru, že už jsme připraveni. Zítra podstoupíme Eldařinu zkoušku trpělivosti. A pokud zítřek nebude stačit, budeme pokračovat i pozítří.“

Eiřivy rty se zkřivily do nepatrného úsměvu. „To je dobře.“

„Chtěla bych, abyste tam šelu s námi,“ řekla Vamesa.

„Mohu s vámi jít, ale nepomohu vám. Je to vaše zkouška,“ řeklu Eira.

Vamesa přikývla. „Jistě, to chápeme.“

Eira vstalu. „Děkuji. Každý z vás má před sebou ještě dlouhou cestu. Ale také už máte velký kus té cesty za sebou. Dobře se na to vyspěte a zítra se zase uvidíme.“

Eira odešelu. Dvojčata ještě asi půl hodiny slavila a pak vše uklidila a šla se vyspat. Před usnutím si ještě povídala.

„Jaká si myslíš, že bude první zkouška?“ řekla Vanesa.

Vamesa se zamyslela. „Možná něco, co nás donutí čekat a poslouchat.“

„Nebo možná něco, kvůli čemu budeme chvíli trpět,“ řekla Vanesa.

„Ale v každém případě na to budeme připraveni, už nejsme tak bezradní jako před dvěma týdny. Spolu na to budeme stačit,“ řekla Vamesa.

„A pokud na to stačit nebudeme, les nám pomůže,“ řekla Vanesa.

„Ano,“ řekla Vamesa odhodlaně. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpověděla Vanesa.

A venku listy šustily, jako by šeptaly tajemství, které mělo být těmto lidským dvojčatům odhaleno už následujícího dne.

* * *

Ranní světlo flitrovalo v korunách stromů, když Vamesa, Vanesa a Eira kráčely na místo první zkoušky. Vamesa držela v ruce mapu, kterou jim dal Magnus, a vedla ostatní dva. Vzduch voněl po borovicích a z dálky bylo slyšet bzučení lesních včel.

Vamesa se zastavila na okraji mýtiny. „Tady to je,“ řekla.

Před nimi byl velký otevřený prostor, ohraničený nízkými stromy a ploty pár chalup. Nebyly tam žádné známky zkoušky — žádné výrazné kameny, žádné značky, žádné překážky, dokonce ani žádné odpadky.

Vanesa se zamračila. „Kde to tady má být?“

Vamesa si znovu prohlédla mapu. „Musí to být tady,“ řekla odhodlaným hlasem, který nepřipouštěl pochybnosti. „Ale možná ta zkouška ještě není hotová.“

Vanesa pokrčila rameny. „V každém případě počkáme.“

Zkontrolovali trávu na výskyt mravenců, a když žádné nenašli, posadili se do ní. Několik minut se nic nedělo. Vamesa si prohlédla chalupy, ale ani tam se nic nedělo, jako by tam teď nikdo nebydlel. A kupodivu se neobjevilo ani žádné lesní zvíře. Jako by se tomuto místu zvěř vyhýbala.

Vamesa se podívala na Eiru. „Myslíte, že děláme správnou věc?“

Eira váhalu a pak odměřené prohlásilu: „Vy jste si vybrali tuto cestu, proto jen vy můžete posoudit, zda je správná pro vás.“

Vtom se ozvalo jemné šustění, které upoutalo jejich pozornost. Zpoza stromu na okraji mýtiny se vynořila postava — vysoká postava v nenápadných hnědozelených šatech, s kápí přes hlavu. Její přítomnost se zdála pohlcovat světlo. Blížila se k nim. Její kroky byly neslyšné a když se na ni dívali, připadalo jim, jako by viděli pohybující se díru do bezedné prázdnoty. Byl to pocit, jaký ještě nikdy nezažili.

Postava se zastavila kousek od nich. Pak si pomalu stáhla kápi, a tak odhalila svoji bezvěkou kosočtvercovou tvář světlé pleti s ženskými rysy, lemovanou výrazně špičatýma elfíma ušima a dlouhými zlatavými vlasy. Její výraz nebyl ani přívětivý ani nepřátelský.

Na okamžik bylo ticho, protože Vamesa, Vanesa a snad ani Eira netušilu, co od záhadné postavy očekávat.

„Buďte zdrávi,“ řekla postava hlubokým klidným ženským hlasem. „Vy se jmenujete Vamesa a Vanesa a jste tu kvůli zkoušce trpělivosti, je to tak?“

„Ano,“ zvolala hlasitě Vamesa.

Postava přikývla. Beze slova zvedla ruku a mávla s ní. Za rukou se jí z ničeho objevila rozmazaná černá skvrna, a když se dvojčatům zaostřily oči, ukázalo se, že ve skutečnosti je to velký havran. Jeho křídla zavířila vzduchem. Přistál na rameni tajemné zlatovlásky a nakláněl hlavu, jako by si prohlížel dvojčata.

Vanesa zalapala po dechu. „To je...“

„Nemožné,“ doplnila Vamesa rozechvělým hlasem a s úžasem ve tváři.

„Mé jméno je Eldara,“ představila se tajuplná postava. Dál mlčela a čekala, jak zareagují dvojčata.

Jako první se vzpamatovala Vamesa. I když jí sebejistotu nahlodávala nedůvěra, rozhodla se mluvit stručně a věcně. „Dovedla nás sem mapa, kterou nám dal kouzelník Magnus. Jak už jste řekla, jsme tu kvůli zkoušce trpělivosti.“

„Ach ano,“ řekla Eldara a nebyla ani trochu překvapená. „Ve zkoušce trpělivosti jste uspěli.“

„Cože?“ řekla Vanesa překvapeně. „Vždyť jsme sotva přišli.“

Vamesa se usmála. „To šlo rychle.“

Eldara zjevně zaznamenala zmatení dvojčat. „Pamatujete ten den, kdy jste seděli u vodopádu a sledovali les kolem sebe, aniž byste se ho snažili ovládat? Neodešli jste, když se vám hodiny zdály dlouhé, a počkali jste si, než vás les odmění ukázkou svých zázraků.“

Vamesin dech se zadrhnul. Nebyla schopna vysvětlit, jak mohla Eldara toto vědět, vždyť tam s nimi nikdo další nebyl a ani Eiřevi o tom neřekli.

„Ale to byl jen den,“ řekla Vanesa. „Jak by to mohlo stačit?“

Eldařiny rty se zakřivily do malého, vědoucího úsměvu. „Protože to bylo správné množství času. Ne moc dlouho, ne moc krátce. Trpělivost není jen pouhá absence akce, je to důvěra v naději a tu jste prokázali. A navíc — svoji trpělivost jste pak prokázali znovu, když vás Eira učilu jazyk divočiny.“

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohled a pomalu přestávaly zmatkovat.

„A co tedy druhá zkouška, zkouška vytrvalosti?“ zeptala se Vanesa.

Eldařin výraz se nezměnil, jako by ta slova snad ani neslyšela. Jen její havran se koukal na dvojčata, jako by je se zaujetím poslouchal.

Pak Eldara nečekaně promluvila: „Ve zkoušce vytrvalosti jste uspěli.“

Vanesa se poškrábala na hlavě a tvářila se, že vůbec nechápe.

„Pracovali jste v papírně v Pekyeku,“ vysvětlila Eldara. „Nebyli jste na práci zvyklí, ale nepřestali jste, když vás tížila námaha, a vraceli jste se ke své lopotě den po dni. Pracovali jste znovu a znovu a nechali jste se prací formovat a jako odměnu jste získali to, že vám šla s každým jitrem snáze a lépe. To je vytrvalost a vy jste ji prokázali.“

Vamesiny oči se leskly. „Tak jsme o tom nepřemýšleli, dělali jsme to jen kvůli encyklopedii,“ řekla Vamesa.

„Přírodě nezáleží na tom, proč něco děláte ani jak tomu zovete. Záleží jen na tom, co děláte a jaké to má následky,“ řekla Eldara.

Vamesa vydechla a svěsila ramena, jako by na ni právě dolehla námaha z celého týdne stráveného v pekyecké papírně.

„A co třetí zkouška, Eldaro?“ zeptala se Vanesa, v očekávání, že už ji nejspíš mají také za sebou.

Eldařiny modré oči zamrkaly a havran na jejím rameni neklidně poskočil.

„Na zkoušku uvědomění nejste připraveni,“ prohlásila Eldara. „Jinak byste si tehdy u vodopádu byli vědomi, že jste sledováni, a nemysleli byste si, že to jen vy sledujete les. Uvědomění není řemeslo, je to schopnost. Znamená všimnouti si větru, ještě než zavane; znamená pochopiti, kdo jste — nejen co děláte, ale i proč to děláte a jaké to má dopady na ostatní tvory a bytosti; uvědomění znamená míti důvěru ve svoji mysl a v to, jak vnímá, i když je to v rozporu s tím, co říkají druzí.“

„Takže si musíme být vědomi i věcí, o kterých nám nikdo neřekl? Věcí, které předtím nikdo nenapsal ani nám je neukázal?“ zeptala se Vanesa.

Eldara zcela vážně přikývla. „Přesně. Abyste prošli zkouškou uvědomění, musíte rozeznati to, co je vám skryto na očích, i když to ostatní osoby nevidí či popírají. Musíte chápati, jak funguje svět kolem vás a jak do něj zapadá to, co v něm děláte. Musíte rozuměti příčinám a následkům svých činů a rozhodnutí.“

„To je hodně indicií,“ poznamenala Vamesa.

Eldara mlčela. Rozhostilo se ticho. Pak najednou zvedla ruce a mohutně tleskla. Havran se vznesl a zamával křídly a současně ze země na Eldařině pozici vytryskl oblak šedého kouře.

Havran zakrákoral a odlétal vzhůru a pryč. Vamesa, Vanesa i Eira ho sledovaly, než jim zmizel z dohledu.

Kouř se rozplynul a Eldara byla pryč. Ozývalo se jen slabé šustění listů z korun okolních stromů.

Vanesa stála jako zkamenělá. „Myslíš, že to byl jen trik? Že ten havran byl vycpaný?“ řekla.

Vamesa váhala, ale pak přišla na místo, kde předtím stála Eldara. Klekla si, rozhrnula trávu a rukou rozryla hlínu a dívala se po nějakém skrytém mechanismu, který by vypouštěl kouř.

Ale bylo to marné. Byla tam jen obyčejná hlína.

„Myslím, že byl skutečný,“ řekla nakonec Vamesa neochotně, když vstávala.

Eira stálu opodál a ježí výraz byl nečitelný. Nechystalu se promluvit a čekalu, co budou dělat dvojčata.

Vamesa si stoupla. „Měli bychom jít domů,“ řekla a podívala se na Eiru, jako by očekávalu ježí schválení.

Eira přikývlu. „Ano, máte o čem přemýšlet.“

Když odcházeli, mýtina vypadala stejně jako předtím, ale jim připadala úplně jiná, plná pocitů a tajemství.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥