Postel

Stojím na okraji.
Stojím nad propastí zítřka
a stále jen potají otvírám
dvířka Santiagova snění.
Jenže za nimi nic
než on sám není
a tak v matném zapomnění
je zavírám a zahazuju klíč.
Santiago za dvířky pod postelí
stočený ve tvaru nože
probodává zespod moje lože
a dýchá mi ostřím do žeber.
Vdechuje prach z dětských her,
zatímco se chystám k spánku.
Postel je přestávka a po ní pád
a ačkoliv mám na kahánku,
stojím nad propastí zítřka
a stále jen potají otvírám
dvířka mého snění.
A za nimi skutečně nic není,
možná jenom pád,
co mě čeká i když půjdu spát
za dvířka, pod moje lože,
kde se stočím ve tvar nože...