Změna nebo klec

Hlas ve větru se ztrácí,
listí začla pohlcovat zem,
už v hejnech táhnou tažní ptáci, 
z ohniště opečenou bramboru si vem.


Jaké jsou to tóny akvarelů,
na nohy dosedá jen prach,
nikde cinkot sýkor, je hrobové ticho, 
jen hluk motorů si sólo vzal,
z toho až zvláštně bolí břicho.
Kdopak tomu korunu tu dal.


Knihy začli tisknout plné paragrafů,
stáda začal hlídat vlk,
z nebe žádné slzy, 
sucho běhá krajem jak utržený chrt.

Mládí ve své letargii má své brýle růžové,
lež jako jed se vpíjí, za vše prý mohou bohové.


Jít snad jde jen cestou 
a zda se může ještě jít,
na cedulích gesto, že tudy ne,
staletí jsou v prachu,
já půl jednoho prožil jsem.
Však kdo semena strachu tak hojně rozesel.


Kouká na mne slunce a nebe
nitkové,
že tohle není fajn, 
jak strakapoud na strom 
mě v hlavě zaklove