Když anděl složí křídla

Když ji takhle vidím spát… s tím klidným dechem, tváří zabořenou do polštáře, nožkou vystrčenou zpod deky a tou její legrační drobnou pěstičkou u brady… něco se ve mně stáhne. Jako by mi někdo něžně sevřel srdce a přitom ho polaskal. Usmívám se. Už chybí jen, aby si cucala palec. Vypadá až dětsky. Bezbranně. Čistě. Jako malá holčička, která usnula v altánu na zahradě, panenku v ruce, lehký vánek jí cuchá vlásky.

A přesto… vím.

Vím, že pod tou hebkou pokožkou a andělským výrazem dříme čertík. Ne ten, co křičí, nebo se vás snaží strašit. Ale ten, který se ti podívá do očí a v jednom pohledu ti zboří všechny zdi, co jsi roky stavěl. Ten, co se mi dnes ukázal tam dole, ve starém lomu, na oprýskaném stole. Ne ve studu, ale v odvaze. Ne v kontrole, ale v uvolnění. Ne v dokonalosti, ale v pravdě.

A já to všechno viděl. A zůstal jsem. Protože bych nemohl jinak.

Miluju ji takovou, jaká je. S duší, která se umí smát ve sprše v mydlinkách a pusou plnou vody. S očima, co se smějí dřív, než ústa. S kousnutím do ucha, nebo do krku, co je něžnější než pohlazení. S tělem, které se neomlouvá za to, že je – tělem. S jazykem, co tě někdy spálí, a jindy roztaje na rtech jako med.

Je to žena, co tě zatahá za vlasy, jako zlobivá holka a ty se přitom zamiluješ víc, než jsi si myslel, že je vůbec možné.

Její pohled… když se na mě podívá, rozebere mi svět na malé kousky. Jako puzzle. A pak ho znovu složí. Ale tentokrát je ten svět lepší. Pravdivější.

Ano… dívám se na anděla, který složil svá křídla, aby si odpočinul. Ale ne z boje. Z toho, že konečně mohl být pravdivý. Že si dovolil spočinout.

A právě teď – když leží vedle mě, schoulená jako kotě, spící jako dítě, vydechující do nočního ticha svůj vlastní vesmír… teď vím, že už nikdy nebudu chtít nic jiného. Ne jinou ženu. Ne jinou duši. Ne jiný dotek. Tahle chvíle… tahle bytost… je to nejvíc, co jsem kdy držel v náručí.

A miluju ji.

Víc, než jsem kdy považoval za možné.