Vamesa a Vanesa 16: Všední dny

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 16: Všední dny

Odpracováno: 40 hodin z 80

Bylo pondělí ráno. Skrz okna papírny pronikalo bledé, tlumené světlo. Vamesa a Vanesa dorazily včas, řádně oblečené a připravené k práci.

U kádí na ně čekaly stoly s hromadami hadrů, které jako by za včerejšek narostly snad na dvojnásobek. Byly to hadry v každém představitelném odstínu: nebesky blankytné, bledě žluté, karmínově rudé nebo zelené tak živě, až se jim zdály žít.

Mara je přivítal stroze: „Jdete včas. Připravte se a pusťte se do práce.“

Jejich úkol byl jednoduchý a dobře si ho pamatovali: odstranit každý knoflík, rozpárat každý šev a třídit hadry podle barvy do kádí naplněných štiplavou chemickou látkou, která je pak rozpustí na buničinu, z níž se bude vyrábět knižní papír.

Ta práce vyžadovala přesnost a trpělivost. Vamesa na ní měla osobní zájem, protože ta práce stála mezi ní a splněním jejího snu. Stále s ní musela dost zápasit, ale přesto jí šla s každou odpracovanou hodinou lépe a to, co se zprvu zdálo jako nepřekonatelné, jí najednou začínalo připadat jako představitelná pracovní náplň, i kdyby tím měla nakonec strávit celý život.

Vanesa s prací žádný problém neměla, pracovala v klidu a efektivně, její ruce byly rychlé a sebejisté, když stříhala vlákna a házela hadry do kádí.

Pracovní prostředí to nebylo úplně příjemné: budovou pronikal hluk kotlů, strojů a páry, která je poháněla. Vamesa se držela Eiřivy rady a soustředila se na práci až tak, že na svět kolem jako by zapomněla — věci jako knihy, mapy, bylinky a noční můry o vražedných panenkách jako by přestaly existovat. Vnímala jen rytmus práce, váhu hadrů, hluk strojů, zápach chemických výparů. Deptala ji frustrace z neuspokojené touhy, protože dělala něco docela jiného, než by dělat chtěla, ale pokračovala a utěšovalo ji alespoň to, že její pohyby byly každou hodinu sebejistější a snazší.

Po pěti hodinách se ozvalo zapískání parní píšťaly. To byl signál času na oběd. Vamesa a Vanesa se protáhly. Jejich svaly byly trochu ztuhlé, ale nebolely. Mara pustil do budovy Eiru, kterau přineslu dvojčatům obvyklý košík s jídlem.

„Přineslu jsem dušené maso,“ oznámilu hlasem, který tentokrát zněl trochu víc chlapecky než androgynně. „A chléb. Vše od našich chlebodárců.“

Jedli v tichosti. Chuť jídla jim byla důvěrně povědomá, snad proto, že už několik dní jedli pořád dušené maso s chlebem a to, co bylo zpočátku vítaným zpestřením, jim už pomalu přestávalo chutnat.

Po přestávce se Vamesa a Vanesa vrátily k práci a pokračovaly stejně jako dopoledne.

Na konci pracovní doby měli zástěry vlhké potem a ruce velmi unavené.

Přišel k nim Mara a s úsměvem řekl: „Zasloužili jste si další díl encyklopedie. Ale knihkupectví už je zavřené, takže ho dostanete během zítřejší přestávky.“

Dvojčata přikývla a zamumlala nezřetelné poděkování. Opustila papírnu a v končetinách cítila tíhu své celodenní činnosti.

Ve stanu už je očekávalu Eira. Neptalu se jich, jak to šlo. Toho dne večeřeli v tichosti.

Když usínali, Vamesa měla zvláštní dojem. Dojem, že toho dne se nestalo nic zvláštního a že kdyby se z jejího života vypustil, o nic by nepřišla. Došlo jí, že proto se takovým dnům říká všední — všední den je takový, kdy sloužíme druhým a ne sami sobě. A představa, že by takových dnů v týdnu mělo být šest ze sedmi, jak v jejich zemi zákon stanovil, se jí vůbec nezamlouvala. Doufala, že už to brzy skončí.

Po pondělku následovalo úterý. A ráno vypadalo úplně stejně: Dvojčata v tichosti posnídala, chléb byl suchý a čaj hořký. Vamesa se utěšovala myšlenkou, že je to lepší, než kdyby to bylo naopak: kdyby chléb byl hořký a čaj suchý. Opustili stan a povědomými ulicemi došli k budově svého zaměstnání. Nemuseli o tom mluvit ani přemýšlet, prostě to fungovalo a stačilo jen být vzhůru.

Úkol se opakoval: odstranit knoflíky a švy z každého hadru a zařadit ho podle barvy do správné kádě.

Vamesiny ruce byly méně váhavé, prsty méně ztuhlé a její čelist méně sevřená. Občas stále udělala drobnou chybu, jako když rozpárala látku dál od švu nebo špatně odhadla barvu, ale už se tím nenechala frustrovat a stresovat. Naučila se při práci zhluboka dýchat.

Vanesa zatím úplně přestala pociťovat tuto činnost jako břemeno, a i když ji úplně neuspokojovala, alespoň jí už nijak zásadně nevadila. Pravidelný rytmus práce pro ni už nebyl zkouškou, ale spíš útěchou a usnadněním.

A najednou se ozvala parní píšťala. „Pojďte!“ pokynul jim Mara, jako by to byl armádní rozkaz. Rychlými kroky je zavedl do známého knihkupectví Oranžové knihy, kde za pultem opět stála stříbrovlasá Lirien.

Mara už ani nemusel vysvětlovat. „Zasloužila sis další díl encyklopedie,“ řekl a přeblikl přitom pohledem z jednoho dvojčete na druhé, jako by bylo jedno, kdo knihu dostane.

Vanesa se podívala na Vamesu. Ta váhala jen okamžik. „Svazek první: Stromy,“ řekla. Na chvilku se zarazila a pak dodala: „Prosím.“

Lirien přikývla, její rty se svraštily do něčeho, co mělo být úsměvem. „Dobrá volba,“ řekla a podala Vamese příslušný svazek v pevné vazbě.

Dvojčata se pak vrátila do papírny, u které už čekalu Eira s obvyklým košíkem.

„Tentokrát máme polévku a chléb,“ pochlubilu se Eira radostným tónem.

Vanesa na to hleděla trochu nedůvěřivě. „A ta polévka... není náhodou z dušeného masa?“

„Ze zbytků,“ řeklu Eira.

„Zbytků dušeného masa?“ vyzvídala Vanesa.

„Ano,“ přiznalu se Eira.

Vamesa jídlu nevěnovala pozornost a pochlubila se: „Mám druhý svazek!“ A ukázala ho Eiřevi.

„Dobré,“ řeklu Eira, ale víc pozornosti knize nevěnovalu.

Vanesa si vzala lžičku a pustila se do polévky. „Líbí se mi, že se tu všechno opakuje a je předvídatelné,“ řekla. „Není to jako v lese, kde se všechno pořád mění.“

Eira pokrčilu rameny. „Les je také předvídatelný,“ řeklu pevně. „Ale musíš ho dobře znát, aby se ti tak jevil. Jen elfové nebo staří moudří lidé ho tak dokážou vidět. Ganové a většina lidí v něm vidí jen chaos.“

Vamesa položila knihu a vložila se do rozhovoru: „Takže les není jen divoký a nezkrotný?“

Eira zakroutilu hlavou. „Divoký to ano, ale řídí se pravidly. Stačí se je naučit a pak ti bude vše jasné.“

To Vamesu překvapilo, protože si od mala představovala les jako útočiště před pravidly lidského světa, a najednou je prý také plný pravidel, která je nutno znát...

Po obědě Eira odešelu, a jak skončila přestávka, Vamesa a Vanesa pokračovaly v práci.

Na konci pracovní doby byly jejich ruce špinavé od barev, zástěry vlhké od potu a jejich těla pobolívala jim známým způsobem. A to, že to tak je, je těšilo.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥