Holka z Palmovky - Copánky z lásky

Omlouvám se za vulgární pojetí. Tato poezie v próze je zasazena do roku 1991.


Stojí v průjezdu, co páchne po chcankách,
na víčku modrej stín a na duši šrám.
Pod bundou schovává sen o svých
panenkách,
pod sukní má vykradenej a poplivanej krám.

Další šamstr se blíží. „Děvko, otoč se a nekecej!“
Panenky strachem utečou, něco se stane.
Volají: „Maminko, bojíme se, ten pán je zlej!“
A když je hotovo – ne prachy, pár facek dostane.

Z jejich krásných zubů jsou noty na buben,
kůže na ruce zarudlá, má ňákou hnusnou vyrážku.
Procházky s babičkou – nebyl to jen sen?
Každýmu večeru vstříc jak prase na porážku.

Jak dávno, když na školním plese tančila…
Teď tančí u tyče, s kozama venku.
Ne její vinou v bordelu a sračkách skončila,
pár švestek vydělat a nakrmit malou Lenku.

Palmovka? Ulice, kde se nehledá souhvězdí.
„Můžete odejít!?“ Cha cha – nemáte kam.
Princové na bílým koni tudy určitě nejezdí.
Nikdo ti neřekne: „Já tě z těch sraček vysekám.“

Je ráno. Konečně vidí pevninu na širém moři.
Pospíchá – rychle domů, za svým kouskem zlata.
Cestou domů pár vožralejch kreténů ji sere:
„Dejte mi pokoj a děte už všichni do prdele.“

Proběhne krám u Ting Ťonga, koupí malou panenku,
pro sebe starý rohlíky a kus levnýho salámu.
Dětské jídlo a velkou čokoládu pro Lenku –ví, že na ni čeká a ptá se kámošky na mámu.

Už vchází do dveří, zas všechno ji bolí…
„Mamamí, mamí!“ Lenka běží, až ježí se jí vlásky.
V tu chvíli se i ty nejhlubší rány hojí.
„Budeš mi, maminko, zase plést copánky z lásky?