Vnímání

Je parné letní dopoledne. Pomalu se loudáš, jen tak v šortkách, tričku a pantoflích do obchodu pro pivo k nedělnímu obědu. Proplétáš se ulicemi mezi paneláky, které jsou po zemi rozházené jako kostky lega. Velké, malé, vysoké i nízké. Domovy milionů duší a jejich přání. Každé je tak jiné a přece tolik stejné - žít a být šťastný.

Vysoko na lampě sedí kos. Jeho zpěv se odráží od betonových stěn labyrintu našich životů. Na chvilku se zastavíš a zavřeš oči. Cítíš se jako posluchač v opeře.

Otevřeš oči a hned se pousměješ. Před jedním vchodem někdo přemlouvá svého starého psa, aby už šel domů. Už tolikrát jsi to viděl a pokaždé tě to znovu pobaví.

Vítr se zatočí kolem popelnic a roznese po ulici parfém našeho bytí. Štípe do nosu jako dech civilizace. Směs všeho, co jsme tak nutně potřebovali a nakonec vyhodili.

Z okna nad tebou slyšíš hádku. Jeden bod v celém vesmíru, kde se právě rozhoduje o všem co bude dál.

O kousek dál tě pohladí malebné tóny houslí. Tóny, které zní až na konec jeho cesty - zazářit na koncertě.

Koukáš po trávníku, na kterém se mezi hromádkami od pejsků krčí kvítky jetele. Na jednom tančí včela. Hezké. Na chvilku tě obejme náruč přírody a zapomeneš, že jsi na sídlišti.

Najednou tě omámí vůně, která tě pohladí na duši i po žaludku. Bramborák. Vůně prázdnin u babičky. Je to tak dávno, že už jsi málem zapomněl.

Nedaleko u přechodu stojí dvě starší dámy. Povídají si něco velmi důležitého. Před přechodem zastaví auto a houká, ale oni se ani nepohnou. Řidič si klepe na čelo. Na tvých ústech se rozprostře pobavený úsměv. Tento scénář je tak starý, že ho už nikdo nepřepisuje.

Blížíš se k obchodu. Lidé s taškami vypadají jako mravenci, kteří nosí své kukly do bezpečí.

Procházíš mezi regály a máš pocit, že jsi se ocitl v akčním filmu. Kam se podíváš, probíhá akce. Nandaváš pomalu pivo do košíku. Vzpomeneš si na včelku na kvítku jetele, která sbírá nektar a ponese ho k sobě domů. Nyní jsi opravdu součástí přírody.

Neseš si svůj nektar v batůžku na zádech zpět do úlu sídliště. Už se tak neloudáš, blíží se poledne. Kdybys mohl, zabzučíš křidélky, aby jsi už byl doma u své Marušky. Na kterou se těšíš víc , než na svíčkovou, kterou ti s láskou vaří k obědu