Divoké růže

Divoké růže

Stojím s autobusem v zastávce a mám zrovna pauzu.
Jen tak se rozhlížím po okolí.
Blíží se večer a unavený den si lehá do sluncem vyhřáté trávy.
Stíny stromů a elektrických sloupů se natahují jako dlouhé černé prsty,
které pomalu svírají světlo do náruče noci.
Kolem je ticho. Jen vítr se točí podél cesty a zvedá prach z vyprahlé země
mezi ploty a kolejištěm.
A právě tam je uvidím.
Ne v zahradě. Ne u domu. Jen tak, volně mezi ploty u cesty.
Divoké růžové růže.
A najednou si vzpomenu na dívku, která má právě takové ráda.
A také na zahradu někde u Vltavy, kde možná jednou pokvetou podobné.
Tyhle nikomu nepatří.
Nejsou dokonalé jako fotografie ze žurnálů.
A právě proto jsou krásné.
Dělají svět hezčí, ne svou výjimečností, ale tím, že se nenechaly spoutat.
S některými lidmi je to podobné.
Potkáš je na místě, kde bys je vůbec nečekal,
a právě v tom spočívá jejich kouzlo.
Najednou se z obyčejného dne stane den sváteční.
A pak zjistíš, že kolem těch růží už nikdy neprojdeš jen tak.
Protože pokaždé, když je uvidíš, objeví se kolem srdce zvláštní teplo.