Jarní den

Poslední dobou vidím svět jen jak přes okno. Pozoruji ho s odstupem a podivně nezúčastněně.
Proto se mi asi tolik líbí ta cesta. Přes sklo vlaku nahližím do krásy. Oblé kopečky chlubící se čerstvou zeleni, první rozkvetlé třešně, zářivě bílé a dojemné něžné. Rázně proudící říčka ve slunci třpytivá, že to oči svádí ji sledovat a doufat, že zůstane ještě chvíli na dohled.
Stačí pozorovat. Nic víc se po mně nechce. To zvládnu.
Pak sama procházím krajinou a vidím, jak se ohlašuje jaro. Větve mladých bříz ozdobené korálky nových pupenů, stráň posetou kulatými hlavičkami devětsilu, paprsky slunce prodírající se mraky, klouzají po kraji a jako reflektor na divadle.

Vidím ty obrazy. Kouzlo krajiny a slunečného dne. Necítím ale téměř nic. A přitom si pamatuji, že to bývalo jinak. S každým nádechem mě krása naplňovala, dosahovala k srdci. Přinášela radost. Kdysi.
Cosi ve mně by tolik chtělo rozbít to sklo, bolestně pláče pro mou ztrátu. Nezmůže ale nic.
Tak se alespoň usmívám, a protože se to sluší, říkám: "Dneska je tak nádherný den!"