Za obzor

Sedíš na židli

v mlčenlivém pokoji,

přes okno koukáš na krásu

zapadajícího slunce.

Jak v mořských vlnách se ztrácí

za obzorem,

jak plovoucí láva

jeho paprsky v oblačnu plují,

ty sedíš na židli,

snad bez myšlenek,

venek plný mrazu,

tam někde v povzdálí komín

uronil svou sazu,

sedíš a nevíš, co s večerem,

co přijde.

Měsíc ještě nikde,

slunce už pomalu ztraceno,

přemítáš,

den proběhl jak hladová kočka

a nic.

Pár štěbetavých slov

utkví ti v uších,

slzné kanálky osvěžily oči,

sedíš , koukáš, už je šero.

Co s tím?

Krajíc chleba potřít máslem,

osolit, kolečka s cibulí,

nebo jen tak,

vklouznout pod sprchu

v tom klidu večera,

nebo jen sedět a hledět

přes prázdné okno,

tam kamsi za obzor,

kam právě ulehlo slunce