Poslouchám

V očích slzy smutku, jak hrách popadaly,

Sněžná řeka svůj příběh vypráví,

přes kameny léty přehnala nejednoho mníka,

teď v záhybech meandrů si jen zanaříká.

A ty slzy smutku dávno se v zem vpily,

jenom bílé lemy drobné po nich zbyly.

A ta Sněžná řeka vypráví dál příběh,

jak z ohrady kolem černý hřebec vyběh,

jak stromy hrály ve větrném šumu,

jak písek tvořil svou písečnou dunu

a tak Sněžná řeka pádila tam v dáli,

za ta léta věčná prořezala skály.

Údolím se nesla jak motýlí křídla,

položená dlaň v ní jako kámen stydla

a ty slzy v zemi dávno vzaly za své

a už po dni zase slunce hasne.

A dál že Sněžná řeka vypráví svůj příběh,

nad ní hejno jeřábů, z lesa srnec vyběh

a větve ve svém šumu v té větrné pláni

jak obecenstvu herci se s úctou jemu klaní.

A poslouchám řeku a slzy nejsou v očích,

Země se se mnou do neznáma točí.