Války rozumu a krve I. Kapitola 6 (2. část) - Čtyři harpyje apokalypsy

V hrobce harpyjí to syčí a bublá. Krev nemluvňat se promíchala s popelem čtyř harpyjí a hrobka připomíná kotlík, ve kterém vařívají alchymisté. Velitel černých rytířů Gebler von Eichenwald hodil malí rudý rubín do hrobky. Reakce uvnitř hrobky zesílila, jako když se přileje olej do ohně. Skoro jako když se pod vrstvou kamene probudí podsvětí.

Následoval další krok, nebezpečný a nevratný. Vzal si od jednoho ze svých rytířů zapálenou louči a hodil ji rovněž do hrobky. Velitel černých rytířů Gebler von Eichenwald se nadechl. Jeho hlas se vynořil z ticha a s nezvyklým sevřením pronesl další magickou formuli, tentokrát v nějaké neznámé řeči: „Uzgůl nafere em su harpy elgecháte flame ge ukuwaj.“

Země se chvěje pod nohama. Chvění doprovází děsivé zaječení. Okolím se prožene závan větru. Louče rytířů mohla víc než kdykoliv předtím zhasnout, a jen s velkými těžkostmi zvládly louče plameny udržet naživu. Louče černých rytířů málem zhasly. Oči vystrašených černých rytířů a Mogulů se navzájem hledají. Jejich oči se snaží najít útěchu, která by je uklidnila a zbavila strachu. Žádnou však nenacházejí. Všechny oči a obličeje se křiví a tuhnou hrůzou. V hrobce ječí několik bytostí, které se krčí v hrobce a sbírají sílu, jako čerstvě narozené hříbě, které se pokouší postavit na nohy. Protahuje to svá křídla, jako jestřábí mládě, které se chystá poprvé vzlétnout.

Čtyři bytosti vylétli ven z hrobky jako netopýří o velikosti člověka. Někam ven do temnoty noci prosvištěli nahoru do výšky. „Tak a jsou v trapu. Co teď, šéfe?“ ptá se zástupce Heinrich von Schwarzburg. „Oni se za okamžik vrátí Henrichu a budou mít hlad,“ tvrdí zlověstně šéf Gebler a krev mu přitom tuhne v žilách.

„Hlad?“ děsí se jeden z rytířů. „Ano, hlad! Harpyje trpí věčným hladem. Živí se masem a krví,“ odpověděl šéf Gebler. Tento muž má už leccos za sebou. Pro svého krále Luciuse už provedl řadu velmi zavrženíhodných skutků. A je člověkem, který se obvykle ničeho nebojí. Snad jen kromě pekla a harpyjí, ale těch se bojí všichni přítomní. I ti, kteří se před výpravou kasaly, že se nebojí ničeho. Mogulové mumlají ve své řeči cosi o prokletí a nestvůrách z podsvětí co mají křídla.

Dva černí rytíři už dál nevydrželi takový nápor děsu a rozhodli se vzít nohy na ramena. „Možná bychom taky měli jít, dokud je ještě čas, šéfe.“

„Nepanikař Heinrichu. Přišli jsme vyjednávat a uzavřít spojenectví,“ připomíná Gebler zatímco jim nad hlavami zesiluje zvuk jakési bouře. Ale není to bouře, nýbrž křídla harpyjí. Říká se totiž, že harpyje umí ovládat vítr. Je to pravda jen částečně. Protože jejich velká křídla, co vypadají, jako netopýří, dokáží vyvinout obrovský tah, který zvládne rozdmýchat vítr. Pro harpyje je symbol větru posvátný už jenom proto, že tyto ženské stvůry z pekel umí lítat.

„Jestli nás napadnou tak vyjednávání skončilo,“ bojí se zástupce Heinrich. Muži v dálce uslyšeli děsiví křik dvou rytířů, kteří opustili jejich řady. Mogulové zapalují další louče a doufají, že harpyje zastraší ohněm.

Černí rytíři byli zmatení. Chtěli uzavřít spojenectví s harpyjemi, ale tohle nevypadalo jako ideální začátek. Harpyje se nad nimi vznášely a křičely svým vysokým a kovovým hlasem. Zaútočili střemhlav na skupinu černých rytířů a Mogulů. Začali křičet a škrábat. Všechny čtyři zaútočili ze všech světových stran. Snažili se muže obklíčit a udržet je v jednom houfu na jednom místě.

Gebler zvedl hlavu a spatřil ohromné tělo harpyje, která se k němu, snášela vzduchem. Její máchání křídel vhánělo Geblerovi ostrý vítr do očí. Bolestivost větru ještě násobilo mrznoucí zimní počasí. Kdo by to byl řekl, že ledoví prudký vítr bolí v očích jako tisíce jehel.

A tak si Gebler von Eichenwald přiložil dlaň k obličeji, aby chránil své zraky. Zahlédl její obří drápy na nohou, jak se chvěli touhou po krvi. Což Geblera naplňovalo hrůzou a znechucením. I přesto, že měl dlaň před očima, dokázal zahlédnout hrůznou podívanou. Její zápach byl tak silný, že Gebler skoro omdlel a s úsilím se držel na nohou.

Gebler se pokusil vyhýbat smrtícím útokům. Díky své černé zbroji byl docela slušně chráněný a mečem si udržoval od nestvůry odstup. Jeho nejzranitelnější místo bylo na hlavě a krku, protože v té zimně nemohl nosit nasazenou přilbu. Pokoušel se s harpyjemi komunikovat: „Víme, kde jsou dívky s barevnými vlasy. Pomůžeme vám osvobodit a probudit vaši královnu.“

Jedna z harpyjí zaútočila na Mogula, ale byl příliš pomalí. Harpyje dopadla nohama na zem. Pohybem křídel mu vyrazila při otočce šavli z ruky a ocasem zakončeným ostrým bodcem, podobným jako mívají škorpioni, ho stihla seknout přes obličej a oko. Její zuby se zakously do dezorientovaného Mogula přímo na krku. Muži padali jak hrušky. Už toho měli dost, a kdo k tomu našel příležitost, rozhodl se utéct z toho krvavého masakru. A tak se mohli harpyje věnovat krmení. Muži pro ně nepředstavovali žádnou vážnější hrozbu.

Zbyli jen Gebler a jeho zástupce Heinrich. „Opakuju. Můžeme vám pomoct osvobodit vaši královnu Lylit. Víme, kde najít nefritový klíč a krvaví kámen,“ zkouší se domluvit Gebler.

„A co za svou pomoc žádáte? Jmenuji se Serena a královna Lylit je moje matka,“ pravila kovovým nepříjemným hlasem harpyje, která stála jen kousek od obličeje Geblera. „Spojenectví! Žádáme spojenectví. Můj král Lucius III. se považuje za potomka Dragona dobyvatele. Muže, který vás podporoval před tisíci lety, má princezno,“ nadhodil Gebler a spolu s Heinrichem poklekli.