Války rozumu a krve I. Kapitola 6 (1. část) - Čtyři harpyje apokalypsy

Kdesi daleko od vesnice Neratice, kde přespávají u kováře Nikky, Pája a Nikča, tak daleko, že cesta, tam by trvala několik měsíců se nachází kazašská oblast Mogulské říše. Rodné místo růžovovlasé Timur, královny Mogulů, která žila před tisíci lety. Mogulové jsou jedním z nejobávanějších národů. Tito lidé žijí ve tvrdé a neúprosné divočině. Mají jedinečný vzhled, kulturu a styl života.

Mogulové jsou lidé střední výšky, s tmavou pletí a mandlovýma šikmýma očima a kulatým obličejem. Jejich vlasy jsou černé a většinou dlouhé, které si mohou svázat do uzlů a copů. Většina mužů má vousy. Ty jsou považovány za znak dospělosti a síly. Mogulové jsou vášniví nomádi, kteří putují po krajině a hledají nové pastviny pro svá zvířata. Jejich domovem jsou stany. Tyto stany se vyrábí z kůže a vlny a jsou snadno přenositelné, aby se Mogulové mohli snadno pohybovat z místa na místo. Chovají ty nejúžasnější koně na světě, ale také ovce, kozy a skot. Živí se masem a mlékem těchto zvířat. Mnoho mogulských rodin má také malou zahradu, kde pěstují zeleninu a obiloviny, aby obohatili svou stravu.

Mogulové se naučili přežít v drsné divočině, kde počasí může být velmi kruté a nepředvídatelné. Jsou vynikajícími jezdci a bojovníky, což je dělá obávanými nájezdníky. Pomocí menších asijských luků dokáží střílet šípy za jízdy z koňského sedla. Nosí také šavle a lehká jezdecká kopí, která se dají i v případě potřeby vrhat na nepřítele. A kromě toho uzavřeli vojenskou alianci s germánským králem Luciusem III.

Černý rytíř Gebler von Eichenwald zastavil svého koně a podíval se do dáli: „Už jsme blízko. Vidím ten kopec.“ křičí, aby ho ostatní slyšeli. Jeho muži utrmácení na koňských hřbetech se snaží nezůstat pozadu a dohnat svého velitele. Černí rytíři jsou elitou a chloubou Germánského krále Luciuse III. Jejich černé brnění se stříbrným vyobrazením lebky dává tušit, že tito muži nejsou žádná bezbranná káčátka, ale černí lvi, kteří se krve ani násilí neštítí. Celkem osm černých rytířů a dvacet mogulských válečníku. Všichni na svých koních.

Čtyři z mogulských válečníků drží v klíně malé zavinuté nemluvně opřené o sedlo svých koní. Jednou rukou děťátka přidržují a druhou rukou drží otěže. Čtyři nemluvňata pro čtyři harpyje. Krev nemluvňat má větší magickou sílu, ale zato jí je v malém tělíčku mnohem méně než v dospělém člověku. Možná až příliš vysoká cena za moc a sílu, kterou můžou harpyje poskytnout.

Byla noc a všude sněhová pokrývka. Obloha se halila do černého závoje a mezi temnými mračny prosvítaly bledé hvězdy. Jasný stříbřitý měsíc zářil chladně a zdálo se, jako by od sebe tmavé mraky odháněl a prosazoval si svou vládu. Jeho svit zaléval celou planinu Gahartys na okraji mogulských hranic kazašského regionu blízko království Šangrila. Uprostřed planiny stojí malý kopec. Ten kopec je starověká mohyla s vysokými kamennými kvádry do tvaru „T“, rozloženými do kruhu. Vystavěný z mohutného a pevného modrého kamene. Celý se třpytil a zářil, a působil vznešeným i majestátním dojmem.

Blýskal se a zářil jako tisíce perel a předčil tak svou nádherou měsíc i kouzlo noci. Byl považován za nejhonosnější a nejkrásnější stavbu v celé mogulské stepy. A to hlavně proto, že ho zbudovali rytíři Řádu pěti draků a strážci větrů. Místo nikdo nenavštěvoval. Málo, kdo ho vůbec znal a kdo ho přece jenom znal, raději se místu vyhnul. Protože ho považovali za prokleté. Na tomto místě uvnitř kruhu se nachází velká kamenná hrobka. A v té hrobce jsou pohřbeny čtyři harpyje apokalypsy, věrné elitní služebnice královny harpyjí Lylit včetně její dcery princezny Sereny. A představují pro Luciuse III. prostředek, jak nakonec probudit i samotnou královnu Lylit s její velkou armádou.

Během zimy se planina Gahartys stává ještě tajemnější a temnější než obvykle. Sněhové vločky tančí ve vzduchu a pokrývají celou krajinu bílou peřinou. Ticho je jediným zvukem, který se rozléhá po celé planině. Je to ticho, které by mohlo být přerušeno pouze zvukem praskajícího ledu nebo hučením silné bouře.

Velitel černých rytířů Gebler von Eichenwald došel těžkým a pomalým, krokem se svými muži a mogulským doprovodem k mohyle. Gebler se ohnul nad kamennou hrobkou a uviděl nějaký nápis. „Tady je napsáno mé osobní heslo,“ řekl ironicky a ukázal na znaky: „Zlé spaluji, poskvrněné očišťuji.“ Heinrich von Schwarzburg jeho zástupce se pousmál, „dají se oživit i na prach spálené harpyje?“ Pesimistický Henrich vždy vidí ve všem problém. Je to jeho práce zástupce, aby Geblerovi připomínal nepříjemnou pravdu. Protože na nepříjemnosti se snadno zapomíná. A na co zapomenete, na to se pořádně nepřipravíte.

„Stačí provést rituál s krvavou obětí. Čtyři nemluvňata budou k probuzení tohoto zla stačit,“ uklidňuje velitel Gebler, „k uvolnění takového zla je zapotřebí složitý obřad.“ Mávnul na Moguly, aby odrhnuli víko hrobky. Mogulové pořádně zabrali, ale kamenná deska se ani nepohnula. Zkusili do spárů zarazit své mogulské šavle, ale hrobku obklopila žlutá záře jako štít a odhodila Moguly několik metrů stranou. „No jasně, tak je to pravda! Ještě že nám to konstantinopolský papež daroval,“ zaznělo pobaveně z úst velitele Geblera. Vytáhl malíček svaté Cyril a přiložil ho do kulatého otvoru pod nápisem, který vypadal jako zvláštní druh klíčové dírky. Malíček perfektně zapadl jako klíč do zámku.

Mogulům se podařilo, odsunout víko hrobky. „No jasně, co jiného by otevřelo hrobku než malíček žlutovlasé ženy, která je před tisíci lety porazila.“ Notuje si spokojeně velitel Gebler. Uvnitř ležela nevzhledná hromada zpopelněného čehosi. Protože podle popela se nedá poznat, komu pozůstatky původně patřily, ale podle velikosti hromady popela patřila alespoň čtyřem tvorům.

Mogulové podřízli všechna čtyři nemluvňata a jejich krev začala téct do hrobky přímo na popel. „Temnoto, temnoto povstaň, pozvedni hrdě svou zbraň. K hostině krve jsi zvána.“ Pronesl s přednesem velitel Gebler magickou formuli, kterou Lucius získal darem od konstantinopolského papeže.

„Příchod harpyjí musí zůstat utajen, dokud nebudou v plné síle,“ upozorňuje Gebler. „Myslel jsem si to, ale nesouhlasím s tím. Zlo se začne rozpínat po světě a svět se to dozví, ať chceš, nebo ne. Snad si nemyslíš, že si toho lidé nevšimnou? To bys byl velmi naivní. Až nestvůry začnou napadat vesnice a města, lidé se začnou ptát. Panika nastane v každém případě,“ kritizuje pesimistický zástupce Heinrich von Schwarzburg.

„O paniku nejde, ta by byla jen ku prospěchu, ale jde o to nevyplašit dívky s barevnými vlasy. Nikdo o tom nesmí vědět dřív, než budou harpyje při plné síle a jejich armáda připravená zaútočit naplno. Zasáhneme Bohemii a další země zcela nepřipravené. Získáme výhodu v podobě momentu překvapení. Tohle je králova strategie. Tady jsou pohřbeny pouze čtyři. Probuzení celé armády nás teprve čeká.“ Tvrdí Gebler, ale Heinrich jako by nechtěl vnímat.

Krev nemluvňat už téměř všechna vytekla do hrobky. Černým rytířům i Mogulům se napětím tajil dech. Harpyje jsou nevyzpytatelná a divoká monstra. Jejich nevyzpytatelnost se vyrovná jejich brutalitě. Jejich krvežíznivost a touha po mase je všem přítomným dobře známa. Se zlem se špatně vyjednává a zlo se špatně ovládá. Je plné lstí a krutostí, ale také umí ukázat svou falešně dobrotivou tvář. Zlo je nesmrtelné, zatímco dobro se musí rodit znovu a znovu.