Byla jsi nejkrásnější sametovou růží,
která mé srdce něžně pohladila.
Byla jsi člověkem, který touží
po lásce, po štěstí, kterým jsi mne zahalila.
Něžně jsem se tě dotknul,
já ucítil teplo, plno jemných vůní.
S láskou jsem tě obejmul,
srdce položil jsem do tvých dlaní.
Ty jsi ho probodla a odhodila.
. . .
Já jsem němý zůstal stát.
. . .
Možná pochopíš co jsi udělala,
hodně jsem ti toho chtěl dát.
Má ústa zůstanou vždy němá,
můj úsměv tobě neřekne víc.
Pohled mých očí tě nerozezná,
zůstaneš ve mně jako hořké
. . .
nic
nic
nic
nic
.