nadrobit chleba

DDD:
Mi taky poezie některých lidí neříká nic. Prostě nic. Bývá to povětšinou zrcadlový obraz...
Někdo může napsat téměř cokoli a já závidím slova, tu krásu a ani nedutám...v dobrém, asi tak.
A tak ještě jednou děkuju za zastavení... :)

Helfanderios: Nevím, proč bych ti měl nadávat. Protože to vidíš jinak? Ergo - když říkám, že se mi tahle báseň líbí, sám sobě lžu, protože se mi líbí to, co si o ní představuju. Koneckonců, proč ne. Někdy je potřeba jak vklad autorův, tak i čtenářův. Chodím sem čerpat inspiraci. Nepřestane mě udivovat, jaké obrazy a spojení jsou lidé schopni vytvořit. Je mi celkem putna, jestli jsem je vlastně spoluvytvořil já. Možná tím líp. Btw - radši se koukám na kytku jako na kytku a na ptáka jako na ptáka, než abych v nich viděl jen hromádky orgánů, chemikálií a střev. Lajnování, komínky a opatřování všeho visačkama mě až tak nebere. Asi sem chodím radši hledat poezii, ať už ji ve mně vytváří kdokoli. Pro maso chodím k řezníkovi.

Ann(ah):
Děkuju. Moc.

DDD: Částečně jsi mi odpověděl, ale ještě s jednou věcí nemůžu souhlasit. Píšeš, že tě baví se nechat překvapovat tím, co se komu honí hlavou. Jenže já tvrdím, že to nejde poznat. Nadávej mi do hermeneutiků, ale když není jasné, co se snažíš sdělit, nevidíš to, co autor chtěl říct - vidíš jen to, co sám do toho obrazu nebo básně projikuješ. Vidíš, co chceš, nevidíš autorovy myšlenky, necítíš nic, co chtěl autor předat, nebo jen náhodou - vidíš a cítíš jenom sám sebe. Taková báseň, takový obraz, to je jenom zrcadlo. Rorschachův test, co ho provádíš sám na sobě a nemá tudíž smysl, protože něco si zkrátka sám nepřiznáš. Snad i to je jednou možnou podstatou básně ale... tu zkrátka nemám rád...

Jednoduchá. Krásná. Upřímná.

DDD:

Je to tak, jak píšeš. Máme to podobně. Alchymie... :)

Trochublázen:
Vzal si ji s malým dítětem, který má jako svoje... ona píše o ptákovi v jednotném čísle, možná je to pusa, možná něco víc...záleží na fantazii čtenáře. Já si tyhle otázky dávám taky. Proč jsem to napsala...přemýšlím...nedokážu skládat účelově, někdy nějakou říkanku na základě zážitku, to jo. Vyhodila jednu malou, co napsala kdysi...a děkuju za otázky... taky ráda přemýšlím nad cizími básničkami, protože to jsme my... :)

Helfanderios: none: To je jednoduchý. Ono kolikrát vlastně není úplně dobrý všechno pobrat. Ztrácíš prostor pro fantazii a takový to tajemství, který tě nutí to vidět znova. Je to hodně podobný třeba obrazům. Třeba takovej portrét. Nebo krajinka. Naprosto jasně hned vidíš co tam je. Obdivuješ malířovu zručnost, schopnost využít různou techniku a tak. Pak jsou ještě takový ty různobarevný cákance a mazanice, o kterých kdekdo tvrdí, že by to doved taky. Překvapivě ty mazanice dokážou vzbouzet různý pocity a emoce, akorát na trochu jiným základu. I když tam nic konkrétního a polopatickýho nevidíš. Konkrétně já radši ty mazanice. Ty nejasnosti a tajemství v nich mě obohacujou. Baví mě nechat se překvapovat tím, co se komu honí hlavou. Čím víc, tím líp :-) Kdybychom všemu hned dokonale porozuměli, duše by se neskutečně nudila. ...a já jsem dneska zase neskutečně chytrej :-)

U tebe nikdy člověk neví, co dostane, to je super. Tohle je zrovna těžké čtení. Sice této básni příliš nerozumím, ale o to je zajímavější se nad jejím obsahem zamýšlet. Např. je osoba, která sama snáší kameny, nucena vedle toho i vysezovat jakási cizí vejce? A je-li to osoba, jaké ptáky přelešťuje? Je to hříšné, když poté večer oplachuje myšlenkami, přičemž se snaží při tom všem žít všední život? Otázky, samé otázky... Každopádně bych taky rád poprosil o zaslání oné jednodušší četby, jestli můžu :)

Helfanderios:
Je to moje každodenní práce a pak snění , oblíbená hudba...
Vím, že mám divnou hlavu. Já si z básní beru hlavně pocity.
A tak hezký pozdní večer, zkusím se zamyslet, ale nevím.
Pošlu jednu, té bys moh rozumět. :)
A děkuju. Moc.

Autoři si občas myslí: "Třeba to jednou někdo pochopí." Pro mě je báseň způsob, jak předat vlastní pocity, názory, dojmy... Proto je mi těžko, když nějakou báseň nechápu, nebo ji jen nechápu dost. Taková báseň je pro mě chromá, paralyzovaná, neschopná splnit svoje sny. A tak vnímám ty sledy souvisejících obrazů bez zjevného celku, co v každém vyvolají něco jiného, co, prezentované každému člověku, naznačí všechno, co jsme v životě poznali. Pokud ale to všechno sama necítíš, tak ty pocity nepředáváš, ale nově indukuješ. Nerozumím tvé poezii. A přece u tvých básní vidím víc chvály než kdekoli jinde, v poslední době. Tak snad to jednou pochopím...