Ach, ta slepá lidskost

Občas je třeba věřit na pohádky. Zamilovat se do štěstí, nenávidět zlo. Ve snech se vydat za devatero hor a realitu zachovat jen v realitě.

  Denně popíráme těžkosti světa a to nám umožňuje být lehčí. Jen málokdo by zvládl opustit své cíle, víru, touhy, jen aby viděl skutečnost. Vždy je lehčí uvěřit komplikované absurdní lži, než prosté jednoduché pravdě.

  Proč si ale pořád takhle lžeme? Protože jsme kreativní egoisti. Nechceme žít ve světě, který nám určuje někdo jiný. Chceme si svůj svět vytvořit sami. Takový svět, ve kterém bychom byli šťastni. Ale existuje takový svět, kde by byli šťastní všichni? Ne. Proto má každý svůj vlastní.

  Ve spánku jsme klidní. Ale občas do nás drkne skutečnost a probudí nás. To nás vyděsí. S trhnutím se probereme a nechápeme, co se stalo. Za chvíli se začneme uklidňovat. Párkrát se nadechneme, položíme se zpátky na postel. Zavřeme oči a aniž bychom se snažili, zase spíme. Až do rána.