Housle jsou rozbitný a basovej klíč je sprostý slovo

Každý večer si brnkám na kytaru. Hraju pořád to samý dokola a děkuju Bohu, že mám tak chápavý sousedy. Střídám těch pět až deset akordů, co umím, většinou ve stejným pořadí. Pak zahraju prvních pár taktů As a deer (dál už to neumim), občas přidám Stairway to heaven (naučit se to mi trvalo dva roky) a pak si zahraju ty svoje dvě. "Kdo jsme?" a "Domov, sladký domov". Obě písničky jsem napsala dost spontánně. Asi mi nejde tvořit plánovaně.

Na housle hraju od pěti let. Devět let v ZUŠce a pak čtyři roky skoro nic. Jo, mohla bych říct: "Cvičila jsem každý den alespoň dvě hodiny. Začala jsem se stupnicí, pak jsem si dala nějakou tu etudu a nakonec delší skladby. Když se mi chtělo, tak i improvizaci". Pravdou ale je, že zezačátku jsem cvičila dvakrát týdně, pak jen před hodinou a pak už jen před koncertem. A když se mě máma zeptala, jestli jsem cvičila, bez výčitek jsem odpověděla, že jo (protože někdy v minulosti jsem cvičila).
Myslím si, že jsem se naučila hrát docela dobře, i když jsem nikdy neuměla správně držet smyčec (stejně tak, jako třeba i tužku, vidličku, hokejku...), vyhýbala jsem se hraní malíčkem, protože mi v něm lupalo a hrála jsem rozjařeně vše v kuse, nehledě na to, kolik tónů jsem zahrála správně. Taky mě nebavilo číst noty a skladby jsem se učila nazpaměť, čímž docházelo k samovolným nechtěným úpravám předlohy.
Z duše jsem nesnášela, když si někdo chtěl půjčit moje housle. Napjatě jsem pozorovala, jak drží v ruce asi deset tisíc z tmavýho dřeva, hrajou za kobylkou a smějou se kalafuně.
Pak jsem přestala hrát. Dochodila jsem první cyklus a s radostí jsem odešla. Nebavilo mě totiž hrát to, co mi řekli ostatní. Občas jsem si pak zahrála, ale většinou jen když jsem byla sama doma, protože jsem nechtěla přiznat, že ostatní měli pravdu, když říkali, že mi to začne chybět. Pak jsem hrála čím dál tím míň a nakonec se moje hraní zredukovalo jen na každoroční hraní koled u vánočního stromku.
A teď najednou BUM. Vzali mě do kapely jako houslistku (což nakonec možná skončí rozpadem kapely), kamarád po mně chtěl nahrát housle do svý písničky (což se mu nakonec nelíbilo a poprosí o to někoho jinýho) a housle figurují i v "Domov, sladký domov" (což nakonec bude hrát moje máma) a občas si zahraju s rodičema v kostele (což možná povede k ještě většímu procentu ateistů v ČR). Asi to byl moc velkej skok.

Na klavír se, stejně jako na kytaru učím sama. Vím, že nikdy nebudu tak dobrá, jako ségra, ale docela mě to baví.
Beethoven může bejt rád, že ohluchnul, protože tak jednou za dva dny si střihnu lehčí část "Moonlight sonáty" a tu známou část z "9. symfonie".
Dřív jsem taky hrála pořád dokola melodii z "Nedotknutelných" od Ludovica Euniudiho, ale to už mě naštěstí omrzelo. Občas se snažím i něco složit, ale většinou z toho vyjdou čtyři takty složený z kvart levou rukou a jednoho tónu zastupujícího melodii pravou rukou.
Basový klíč po mně nechtějte, to nás na houslích neučili. Stejně tak, jako ňáký divný akordy z víc než dvou tónů. A taky nepřipouštím existenci černých kláves. Je to jen zbytečná záminka ke zmatení pianisty. A pedál? Tím se přidává plyn.