|
Trochu jsem se zdráhala ji zveřejnit, jestli se třeba nebude zdát moc patetická...ale je pro mě důležitá, zachycuje silný moment a uvědomění, tak jsem se rozhodla to "risknout"...
|
Nad ocelovou přímkou obzoru
rozpuklo se zrající nebe
cosi čistého vzešlo
z mých nejhlubších vod
skryté studny duše
s důvěrou
letmo se dotklo boha
a s výdechem
nesmělé vděčnosti
tělo se
navenek potají
rozeznělo pravdou
posvátností předurčení
mít a umět použít
oči které vidí
srdce které cítí
a ruce co
konají
rozpuklo se zrající nebe
cosi čistého vzešlo
z mých nejhlubších vod
skryté studny duše
s důvěrou
letmo se dotklo boha
a s výdechem
nesmělé vděčnosti
tělo se
navenek potají
rozeznělo pravdou
posvátností předurčení
mít a umět použít
oči které vidí
srdce které cítí
a ruce co
konají
05.11.2017 23:09
Amadeo´´: Amelie M.: Ann(ah): Homér: korálek: nic moc: slnečnica: casa.de.locos: Moc děkuju za tak milá slova...a že jste se stavili! Vážím si toho.
01.11.2017 07:59
Včera jsem to četl na plech a moc se mi líbila tvá pojednání. Teď na to koukám střízliv a je to tam. Bez zbytečných slov navíc. Ta pravá poezie, že se chceš jen vysmrkat a v kapesníku je skrytá žiletka.
31.10.2017 20:45
"a s výdechem
nesmělé vděčnosti
tělo se
navenek potají
rozeznělo pravdou"
Moc hezké...
nesmělé vděčnosti
tělo se
navenek potají
rozeznělo pravdou"
Moc hezké...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.