Světla měst

Abys měl pocit,
že se topíš
a ztrácíš v nicotách
se chytáš mých křídel
a dotýkáš se mě
jako bych byla z porcelánu
a já mám pocit,
že všechno vidíš,
že víš,
co se ve mně skrývá,
ale ty mlčíš
a pro ten pocit změny
mě chytíš kolem ramen
a tváříš se oduševněle.

A nohy se noří
bosé do chladného písku
na plážích jezera
a já tiše sténám
při dotecích posledního sněhu
a jako přízraky
se ze tmy noří
obrysy labutí.

Sleduješ západ slunce
na východě
a já mířím objektivem
do vesmírů tvých očí,
abych našla onen západ
a nemusela čekat
až do rána
na další východ
a místy je sněhu stále příliš
a já se božím po kolena
a padám pod náporem citů,
které v sobě skrývám
zatím co ty
pozoruješ sníh na vrcholcích
a v našich duších
se rozsvěcují
světélka vzdálených měst.