Polibek

Ukrutně jemný polibek na šíji
jediným dotykem rozum můj zabíjí,
vražedně lehký dech
mi čmárá po oknech,
že lidé občas něco málo zkazí
- z té věty mě nehorázně mrazí.

A pak, když pár slov uhodí do čela,
říše, kdysi krásná, smogem se zastřela
a nevidím už tady jeden světlý bod.
Snad ti to teď přišlo tuze vhod
- svobodou zabít moje sny o zvonech.
Já teď jen rozvěsím košile po hrobech

a dál budu vzývat krásu světa,
pak prosit Boha, ať láska v lidech vzkvétá,
ať nepronese už se nikdy prázná věta,
která tobě jedinému dává právo veta.

To, co bylo, smetem pod koberec
a z hladkého kruhu stal se ostrý čtverec,
který řeže břitkostí svých hran
a zveličuje prostou osamělost rán,

kdy budím se až k smrti znuděna.
Jestli i ty, je to moje odměna
za popraskané rty posypané solí

- dřív k smrti rády líbaly
ale teď??

Teď už jenom bolí...