Vzpomínka na lvího chlapce

Pořád vidím
čáru rozpukaného tepla
večer kdy ďábel
skládal z tvých pórů
origami

/tu bolest

lehce citronovou/

má kolena odřená, když jsem se modlila
v ramena Panny Marie Sněžné

a sněžilo skutečně!

Leč
našel jen ten
kdo víc se bál

-

Pak jsem tě sepsala
schovala v básni
jen hned v první hodinu mé verše jak dým
pozbyly cenu
(nevrátily)

Ne! Musím vědět
že pořád jsi moje
fialovo-žluto-černá
noc

rytířské srdce,
trýznivě stažené
v hliněné vody

a každé včera je tolik málo
pro poplašené
nitro dívky...

Co křičet?

Co křičet dnes?
Když ďábel vložil
do mysli ticho

už ani nešeptám

(tohle to ticho
neuspává)

-

dnes na Olšanském náměstí
máš pomník, který není vidět
je jenom pro mne
přesto pod ním

jsou tvoje oči
vážně mrtvý


nejsem typ holky
která by nechala akorát v hlavě
všechno co dříve
bylo živé

a tak jsem se vypsala, schovala
dovolila si
brečet

(už kvůli sobě snad)

pomalu otázky jak stránky křehké knihy
nechala ležet na skříni

dala si panáka,
když
holt jsem tu zůstala!
Tys odešel tam
kde slyšet je můj dech

a průrva dění tak trpce
fialová


jak obloha bez hvězd

co nelíbá zemi