Rozpuštěno v inkoustu

Mám prý být statečná,
své srdce osekávat hranou ledu,
řekli jste mi, mám být báječná,
bez chyb a dokonalá,
jen tak možná pochopím smysl světa.

Jenže já jsem jiná a stejná být nedovedu.
Miliony chyb a s tím mým milionem světem kráčím,
klaním se světu svojí nedokonalostí.

Jsem jako muška v letu, sotva povšimnutelná,
jsem jako vrávoravá chůze žebráka,
jako poslední nota na ohlodaném paprsku slunce,
jsem a nejsem a možná, že ani nejsem.

Jsem jen pocit, který mám ze sebe,
ta hladká slza na mém spánku,
když se dívám na bílou vločku,
kterou už nikdy nespatřím,
nikdy věru nespatřím.