Dva otazníky bez teček na konci

Za stopou v dešti
marně do daleka rozléhá se
pod kapucí zahalený pár
pár očí bloudících po obloze
dva otazníky bez teček na konci.

Ve dlani místo poněkud prázdné
kapky dohořívajících vzpomínek září
vločka snáší se po konečky prstů
ten známý úsměv na tváři
ten není můj
jakoby vypadl ze skládačky
minulých dnů.

Odkud ho znám?

Nad uhasínající nocí pulzujícího světa
už posté vím, měla bych spát
jak lusknutím prstů přemístím se
na tajné místo beze světla
kde jen pár lidem poštěstí se
pospolu procházet, pospolu stát.

Stále nevím kdepak se to přihodilo,
mé kroky snad ušly světa kraj
nevím, nevím, tehdy tak nebylo
ve dlani místo poněkud prázdné.


Odkud ho znám?