Pesimistická krajina

V autobuse
dívenka přede mnou
/čelem přilepená na skle/
s nohami na opěrkách spolujezdce
mačkala v rukách postavičku z plyše

ukazovala hračce obrazy krajiny
míjející se venku
v /téměř nehybném/ čase
a nebyl to ani tak obraz naší reality
jako rituál zavítání do jejích světů
/kde se vše zdá být ještě v pořádku

a já si říkala
jednou si oblečeš podprsenku
zvýrazníš rty
vyučíš se servírkou
nasákneš cigaretami
a rituál zavítání
bude probíhat mezi tvými stehny


a na Tvé světy
bude
nejspíš pozdě.