Večer

Pro dnešek je konec. Už vidím jen tmu. Hluboká čerň a nic víc. Ty slabé záblesky, jemné svítání, které se dalo vidět v těch nejlepších chvílích, už nadobro zmizelo. Vše se slilo v nepropustnou masu, jejíž tíhu žádná váha na světě nedokáže pojmout. Myslel jsem, že není horšího utrpení než to, které jsem nucen prožívat, avšak s každým dalším dnem klesám hlouběji a hlouběji. Vzdálené hlubiny lidského života staly se mi domovem, ne tím druhým ba právě tím prvním. Jinde už nedokážu žít. Já totiž vůbec nedokážu žít, už jen přežívat a nechtít víc – to živí mne a žene zběsile skrze dny stále dál.
Hrob, pochmurný a nesmírně hluboký, byl mi vykopán v samém podkladu lidské existence. Nic není hlubšího, než život, kterým se ubírám. Ten hrob sahá až do samého středu země, tam mne pochovali, hlínou, strachem, bolestí i utrpením jej zasypali a jediné mi řekli: „Vydrž“
Držím, ač sám nevím jak. Ponechán v hnilobě, sám v děsném rozkladu. Ponechán zlobě světa napospas, ve věčném boji o život i neživot. A teď už po mne víc nežádejte!
Rozklad v samé své podstatě. Hnis, co nevystupuje napovrch, ale vrací se zpět do mého těla. Toť má odměna a toť můj trest, za život, jenž pokoušel jsem se žít. Teď už se vzdávám. Prosím smrti, buď milosrdna. Snad už si ji konečně zasloužím. Vytrpěl jsem dost, více, než dokáží trpět jiní.
A tak se každý večer halím do kabátu noci a jen čekám, co dalšího obludného přinese do mých zbývajících dní. Protože rodíme se jen proto, abychom mohli umírat.
To jest každý večer můj.