To se neříká nahlas

Víte, když mi bylo osm, poprvé mi řekli, že se možná nedožiju dalších narozenin.

Ten trik je asi v tom nenechat to na sebe dolehnout. Neuvěřit tomu. Nepřemejšlet nad tim, nehledat v tom složitosti. Tělo má zázračnou schopnost regenerace, když mu hlava nestojí v cestě. A já jsem se kousla a rozhodla, že hlava nebude stát v cestě, ale celý to povede. Každou noc jsem ležela v posteli, dívala se na svítící dinosaury na stěnách svýho pokoje a děkovala bohu, ve kterýho jsem se nikdy nenaučila věřit, že jsem mohla zažít další den s lidma, který miluju. Další den navíc.
Když mi bylo dvanáct, přišlo to znovu.
Čtrnáct.
Patnáct. Šestnáct. Sedmnáct.
Čísla, kterejch sem se neměla dožít.
Dávali mi čas, limitovali mojí osu. Můj život měl obě hranice.

V patnácti jsem podlehla a další zářez si přidala sama. První pokus o to se vzdát.
Přišly ještě tři další.

Když mi bylo osmnáct, srazilo mě auto a odhodilo deset metrů na asfalt. Dopadla jsem na hlavu, zvedla se, posbírala si klíče ze silnice a s rozdrcenym kotníkem odešla domů.

Když jsem nastoupila na vysokou, zjistila jsem, že mam v sobě o jednoho navíc. Nedala jsem mu šanci.

Tehdy to začalo.

Věčná únava. Zvracení bez důvodu. Bolesti hlavy, nesnesitelný loupání v kloubech. Neschopnost vstát z postele. Třes, nezastavitelnej třes v rukou a nohou. Ta slabost. Svět se zdál tak lehkej, tak vzdálenej.

Rok jsem to přehlížela.

Dalšího třičtvrtě roku jsem proležela na vyšetřovacích stolech, rentgenech, sonech, ultrazvucích. Tisíce odběrů krve, vzorků moči, gastroskopií, pozorování v nemocnici. Všechno v pořádku, jak jen na moje poměry mohlo být. A nikoho nenapadlo se podívat na zvýšený leukocyty. Nikoho.

Dvacet jedna.

V mym pokoji se rozsvítili dinosauři na stěnách. Když k obědu srkam nutridrink místo piva, říkám si, že to vlastně nechutná tak špatně.
Když zvracim v pátek, vždycky v lichej pátek, říkám si, že tohle je naposledy, že už tam nikdy nebudu muset.
Když si taham prameny vlasů, odpočítávám, kolik jich ještě nechám vypadnout, než se vzdám a sáhnu po strojku.

Hodiny tikaj a ti, co jsou mi nejblíž už zase nezískali privilegium vědět. Asi se v tomhle nikdy nezměnim.

Mám rakovinu kostní dřeně a kap kap odkapává můj čas v kapačkách každej druhej tejden.

A já se tomu dokážu smát.