Zaspat ráno

    Rána ve vlaku jsou nejhorší. Přemáhat tělo, aby vydrželo ještě několik desítek minut. Hledám hodiny, které mi řeknou, kolik minut mi zbývá do konce trápení. Vypadá to na dalších pět minut, které si odbydu v teplem sálajícího interiéru vlaku na opavském nádraží.
    Vlak se pomalu rozjíždí a mě nezbývá nic jiného, než čekat na přestupní stanici. Venku se míhají jen pouliční lampy, které tvoří jediné světlo na tmavém nočním pozadí, kterým projíždíme.
    Průvodčí si ode mě bere lístek. Věnuje mu krásné razítko s emblémem Českých Drah a odchází kontrolovat další cestující.
    Je tady slušná sebranka. Lidi mířící do práce, lidi mířící z práce, ti, kteří jedou z hospod, barů a klubů a jsou na tom podobně jako já.
    Týpek, který sedí v kóji šikmo ode mne je už na první pohled problematista. Krátce střižené vlasy, hrubé rysy v obličeji, neoholené strniště, volné oblečení a rozepnutá kožená bunda.
    Jako kdyby měl něco za lubem.
    Ale při bližším zkoumání je vidět, že ho trápí nejenom přehršle alkoholu v krvi, ale i nějaký jiný problém. Mžourá už tak přivřené oči. Všimne si mého pohledu. Odvracím oči zpět do venkovní temnoty. I z toho krátkého střetnutí šlo vidět, že klučina dneska nemá náladu na nějaké vyvolávání problémů.
    Venkovní černota mi vytváří ze skla slušné zrcadlo, takže vidím, kdy odvrací pohled ode mne.
    Na přestupní stanici vystupuje spolu se mnou a dalšími lidmi a v druhém vlaku, který nás už zaveze na tu správnou zastávku, si sedá daleko ode mne.
    Jako rozptýlení do vedlejší kóje seda vysoká bruneta, o dobrou dekádu starší než já. Krátkou sukýnku doplňují hladké, krásné dlouhé nohy v kozačkách a kabátek odhaluje vnadný dekolt. Usedá sama a při svlékání kabátu si všímá mého zvrhlého pohledu. Pousměje se. Já se začervenám, otočím hlavu a soustředím se na koleje pod mým oknem.
    Probírám se, teprve když mě budí bruneta na poslední stanici.
    "No ty vole," ulevím si.
    "Nemusíš mě hned nadávat, že tě budim," ohradí se bruneta.
    "Ne, sorry," omluvím se. "Chtěl jsem vystoupit předtím."
    Zase se na mě potutelně usmála.
    Neměl jsem náladu to řešit. Vystoupil jsem z vlaku. Pršelo. Jemný déšť padal neochotně a nějak divně pomalu. Rozhlídnul jsem se a v chladném jarním ránu byla jen tma, narušená jediným světlem. Levá ruka nahmatala zapalovač. Druhá, heldajíce cigarety, postupně prohledala všechny kapsy, ale žádné nenašla.
    Vyskočil jsem zpátky do vagónu. Kóje, v které jsem seděl byla prázdná. Ani pod lavicí nic nebylo.
    Hodina čekání na zastávce. Bez cigaret, s vybitým přehrávačem a ještě k tomu prší. Než bych došel domů pěšky, ujel by mi zbytečně vlak a na zápal plic se taky necítím.
    Probleskl mě hlavou brunetin úsměv. Nažloutlé zuby dávaly najevo, že buď kouří, nebo ......
    Neváhal jsem a vyskočil z vlaku. Nikdo nikde, ale z nádraží vedla jen jedna cesta k hromadě světel pod kopcem. Neběžel jsem, ale rychlá chůze to taky nebyla. Stihl jsem ji ještě před prvními domky, jež odhalovalo světlo pouličních lamp.
    Čekala, když uslyšela můj dusot.
    "Símtě," vydechl jsem a hltal doušky studeného ranního vzduchu. "Nemáš náhodou cigáro navíc?"
    "To si spěchal jen kvůli cigaretě?" podivila se.
    Tmavý stín zakrývající její tvář mi nijak nepomohl. Nevěděl jsem jestli se diví, odsuzuje mě nebo se mi zase posmívá. Stékající krůpěje potu po tváři zamaskoval deštík, ale zčervenání už tak dobře zakrýt nešlo.
    "No jo," potvrdil jsem. "Hodinu tady budu čekat, víš co. Svý jsem někde ztratil. Jestli bys mě mohla jedno půjčit?"
    "Co dostanu na oplátku?" Hlas se jí lehce změnil, z konvezačního a jakýsi sladce svůdný hlas. Neznatelně naklonila hlavu na stranu a i ve stínu, halící její obličej, jsem cítil, jak zvedla jedno obočí.
    "Nemyslel jsem to doslova," řekl jsem, když jsem se po dvou vteřinách dostal z tranzu, způsobený jejím hlasem. "Dáš mě jedno?"
    "Nedám," řekla příjemným, ale rázným hlasem rozhodnuté ženy, která se svého tvrzení bude zuby nehty držet. "Ale půjčím ti ho," dodala, "když mě zavedeš domů. Říkal jsi, že máš čas."
    Podmínky se mi nezdály fér. Očekával jsem v tom nějaký háček. Ale byla to lepší zábava, než dřepět hodinu na nádraží.
    "Jo, to mám," souhlasil jsem. "Máš to daleko?"
    "Deset minut cesty," odpověděla a podala mi cigaretu, kterou jsem si hned zapálil.
    Šli jsme bok po boku. Nabídla mi kousek deštníku, abych tak moc nepromoknul. Nikam jsme nespěchali. Měl jsem dobrých padesát minut, než budu muset být ve vlaku domů. Požádala mě, abych podržel deštník, aby si mohla zapálit.
    Jmenovala se Helena. Metr osmdesát vysoká, úchvatná postava a dost bujné poprsí. I kdyby trójská Helena byla bruneta, nevěřím, že tédle by se vyrovnala. Jen záviď, Paride, řekl jsem si v duchu.
    "Tady bydlím," nadhodila, když zůstala stát u jedné branky.
    "No." Na nic jiného jsem se v zasněnou chvíli nezmohl.
    "Děkuju za doprovod." Smutný tón jejího hlasu šel poznat. Jako kdyby chtěla, abych si toho všiml.
    "Já děkuju za cigaretku," oplatil jsem jí. "Docela příjemná ranní procházka, že mě docela probrala."
    "Chceš jedno na cestu?" zeptala se.
    "Půjčíš nebo dáš?" zadráždil jsem.
    Naskočil jí úsměv. Tentokrát jí ve světlě lamp šlo vidět povyskočení obočí velmi jasně.
    "Máš ještě čas," vyhnula se odpovědi. "Nechceš zajít na skleničku?"
    Vytáhnul jsem mobil, abych zjistil čas. Měl jsem dobrých čtyřicet minut. Půl hodiny u ní, potom poběžím. Proč ne?
    "Ale jednu," oponoval jsem s jistotou v hlase. "Nechci ti tady usnout."
    Neodpověděla na to. Jen se otočila a zamířila ke vchodovým dveřím.
    Zvenku dům nevypadal nijak vábně. Obyčejný baráček ze sedmdesátých let, lehce renovovaný, ale jinak z něj čišel čistý komunismus.
    Jak zvenku působil ohavně a zpustošele, vevnitř to bylo blaho pro oko. Designéři se tady evidentně vyřádili. Přes krásnou dřevěnou podlahu šlo cítit příjemné teplo domova. Ve verandě starobyle stylizovaný nábytek odporoval novotě obývacího pokoje s jídelnou a kuchyňským koutem na jednom velkém prostoru podepíraného jen masivním trámem uprostřed.
    "Něco nám nalij," vyzvala mě. "Půjdu na sebe hodit něco pohodlnějšího."
    Helena mě opustila, aniž bych si toho všiml. Byl jsem unešený tímto kusem umění. To jakým způsobem se prolínaly dvě různé prostředí, bylo neskutečně omamující. Nejsem nijaký znalec designu nábytku. Ani nemám žádný fetiš na tendle obor. Jen to vypadalo úchvatně. A docela draze.
    Kouřové sklo baru prozrazovalo, že poskytuje v podstatě vše, nač by člověk měl chuť. Po otevření dvířek se tvrzení potvrdilo.
    Karibský rum by mohl stačit, řekl jsem si sám pro sebe a nalil dvě nízké skleničky do poloviny. Přidal do každé kostku ledu a servíroval je na konferenční stolek obklíčený na pohled až nebezpečně pohodlnou pohovkou.
    Uvelebil jsem se naproti velkoplošné televize a zlehka se napil. Při záklonu se mi odhalil krásný dřevěný strop s futuristickým lustrem v samotném středu místnosti.
    "Cos nám nalil?" ozval se hlas Heleny vlevo ode mne.
    "Rum," řekl jsem bez přemýšlení.
    "Doufám," řekl přibližující se hlas, "že ne ten z Hondurasu."
    Vymaněn z myšlenek, jsem jí věnoval pohled. Vysokou postavu halilo jen krátké blankytně modré tílko a šortky, kterým jsem nevěřil, že vypadají tak male, jak je doopravdy vidím. Bradavky si razily cestu ven přes modrou barvu a jestli vůbec měla kalhotky, tak tím jsem si jistý vůbec nebyl.
    Všechno dohromady působilo přepouštěním krve z mozku do jiných částí těla.
    "Hm?"
    "Co, co?"
    "Je ten rum z Hondurasu nebo Bermud?" upřesnila Helena svou otázku.
    "Nevím," odpověděl jsem, když jsem konečně začal vnímat i zvuk, nejenom obraz. "Ten s kraťasama."
    "Máš štěstí," řekla přísně Helena, když si sedla a pohrozila mi vstyčeným prstem. "Ten druhý je odporný."
    "Tak proč ho tu máš?" zeptal jsem se.
    "Dárek," odpověděla stroze.
    "Máš to tady opravdu hezký," snažil jsem se přerušit trapnou chvilku.
    "Celé to projektoval můj manžel." Pýcha jí jen čišela z pohledu
    "Manžel?" podivil jsem se.
    "No ano," řekla s dávkou údivu, ale s železnou tváří, jako kdybych udeřil do špatného místa.
    "Hele," začal jsem rozloučení, "já asi už půjdu. Za chvilku mě to jede."
    Přisunula se. Její boky se dotýkaly mých. Její bradavka se tlačila na můj biceps.
    "Kam bys chodil?" Měla v očích překvapení. Copak jsem tady jen já, který si uvědomuje, že by nebylo správné cokoliv zkoušet s vdanou ženskou?
    "Nechcu tě nijak urazit," začal jsem opatrně. "Seš hrozně sexy. Ale máš manžela a na takovýdle věci si dávám pozor. Takže... "
    Vstal jsem. Zamotala se mi hlava. Padl jsem naznak zpátky na pohovku.
    Vždyť jsem toho tolik nevypil, honila se mi myšlenka v hlavě.
    "Ale copak, copak?" usmívala se na mě společnice.
    Zapřel jsem se rukama do měkké pohovky a snažil se znovu vstát. Helena mě přirazila zpátky a zasedla mi klín.
    Natáhl jsem k ní ruku, snažíce se jí odstrčit. Jenže ruka nefungovala. Pohyb se odehrál jen v mé hlavě.Ztrácel jsem cit postupně od konečků prstů rukou i nohou.
    Helena začala smyslně kroutit pánví. I přes ztrátu citu jsem cítil, jak mi v kalhotech roste s chutí jí ho tam vrazit. Líbala mě. Na ústa, na krk, na odhalenou hrud, když mi sundávala triko.
    Dostala mě do tranzu. Unešen její úchvatností, neodolatelností a sexuchtivým tělem. Z hlavy mě vypadlo i to, že je to vdaná žena, že mě za pár minut jede transport domů i to, že mi postupně koprnělo tělo.
    Nemohl jsem pohybovat pouze končetinami. Ztratil se i cit v jazyku. Místo řeči jsem vyluzoval prazvláštní skřeky. Neuměl jsem se pohnout z místa. Kdo by taky chtěl, když ho má obšťastnit jedna krásná starší bruneta s bravurně vyvedeným tělem?
    Seskočila ze mě a stáhlla mi kalhoty po kotníky. Sama se svlíkla do spodního prádla a znovu si na mě klekla. Pevná prsa se příjemně houpala spolu s jejími boky na mém klíně. Párkrát mi mezi ňadra přitiskla tvář.
    Necítil jsem už většinu těla. Oči a můj stojící úd byli jako jediní stále ochuzeni o podivnou paralýzu a mohli si užívat podívané. Helena si rozepla podprsenku a někde daleko ji odhodila. Nutkání jí laskat bradavky se ztratila v nemohoucnosti. Pořád jsem vnímal, jak mi bije srdce. Měl jsem divný pocit, že mi proudí krev jen do penisu, který až moc dobře cítil uchopení její rukou.
    Všechno šlo potom hodně rychle. Zavedla jej do sebe a dál pohupovala pánví. Jenže teď v sexuální agonii vášně.
    Aspoň kdybych ji mohl přirážet, řekl jsem si v hlavě. Ale bylo by to k ničemu. Velmi dobře zvládala um sexu. Její táhlé, dlouhé pohyby pánví mě dráždily od kořene až po špičku žaludu, přesně v tempu, abych nebyl rychle, ale abychom z toho oba měli hodně.
    Vidění se rozmlžilo, cit tlukoucího srdce se vytratil a po sexu ani památka. Prostě jsem se vytratil.
    Propadl jsem se zvlášní tmou beze zvuků. Jestli něco mělo být astrálním tělem, byl jsem to teď já. Lítal jsem někde v prázdnu, kde nebylo nic. Mohl jsem taky stát na místě a nehýbat se a jen si to myslet v hlavě. Viděl jsem pouze tmu a slyšel jen hrobové ticho.
    
    BLIK

    Stojí v koupelně úplně nahá. Bradavky ční do prostoru jako ukazatelé směru. Vlhká stehna si umývá vodou a suší ručníkem. Dělá to přede mnou, jakoby se nechumelilo. Mluvím, ale neslyším se. Helena nereaguje, taky mě neslyší.
    Odchází zpět do obývacího pokoje. Následuju ji a na prahu zůstávám omráčen. Na gauči stále leží mé tělo. Bezvládné. Obličej s otevřenými víčky a pohledem zabořeným někde do stropu.
    Super, řeknu si v duchu. Zrovna já musím narazit na hezkou ženskou, která mě zabije.