Zasněžený parapet a vůně dřeva.

Je brzo, svítá.
Za oknem padají malinkatá štěstí.
Dívám se na tebe, už pár minut nespím.
Srdce, co nehybně se zmítá.

Špičkou prstu smetu prach
z těch předalekých snů
a do tvých papírových rtů
vrátím znovu ten dávný nach.

A ty začneš žít.

Hledíme na sebe stovky let,
co jako vteřina se zdají.
Jak bídníci, jež před smrtí se kají.
A já zívám a ty jakbysmet.

Pohnem se, svět zastřelí tu něžnou chvíli.
Pusu na čelo a pak
raději odejdu.
Ve vší úctě
zamilovaně čurám.