Na peróně v Eisensteinu

Stojím tu, v dáli se dívám,
kam odjíždí láska má,
malá a zrzatá Gisel,
odjíždí, přijet již nemá.

Blbá to doba a blbá mluva,
k vystěhování postačí,
že mluvíš jazykem s vraha,
k vysídlení jim stačí.

U nás se mluvilo česky doma,
na statku vládla zas souseda řeč,
mě jedno bylo to, vzedmutá ňadra,
zlatavé copy to přednější je.

Přišli ti vrazi co pár sousedů je chtělo,
Gisely brácha jich pár postřílel,
že syn mu pad´proti nim nedokázal,
tak odjet i Gisely otec měl.

Já koukám se smutně dál,
prázdný a smutný bez lidí je Scheureck.
Eisenstein napůl umřel,
způli druhé se jinam přestěhuje.
Dva roky pryč a Gisele píšu,
přijedu zas do Bayern,
přijedu a nevrátím se,
zhořkla mi vlastní zem.

Přijel jsem k závoře, dál to prý nejde,
koukám na lidnatý Bayrischer Wald.
Musím prý otočit, žádati víza,
povolení a deviza.

Plazím se večerem, hvězdy nebem plovou
keine Angst Gisellein, ich komm´ sofort.
Finsterau, víska tvá se zove,
už být dvě míle za Bučinou.

Plížím se mlázím, pitomej Měsíc!
svitem mě snad prozradit chceš!
procházím kontrolním pásmem,
ten písek neuhrabeš.

Asi už všimli si hosta,
námahy moc pro jednoho,
aspoň že zatím jen stráže,
utrácí čas tou námahou.
Kuli mám v noze, Buchwald za zády,
předemnou Tafel mit „Finsterau“.
tak mě máš má milá Giselko tady,
doma není už o co stát...