Pohled do neznáma

Topím se ve zpěvu těch květů
Les šumí hlasy zapomenutých tváří
Nad věží starého kostela krouží smutek
jemný, něžný
Dotýká se mě s citem a rozvahou
jeho dlaň hřeje, sálá z ní soucit
Chvějící se dech vánku letí podél pobřeží
zlehka dýchl na hromádku květů
Pláž se rozzářila, rozehrála dokonalý barevný kánon
A pak přišla tma
- dlouhá pomlka, nekonečná a tichá mezihra
Lučnímu dirigentovi vypadla z ruky taktovka
tóny štěstí a smutku pomalu dozněly
a zbylo jen ticho
bolavé a kruté
ticho
.