|
|
Jestli hledáš nabušený příspěvek ideální pro rychlé scrollování, nečti to. Fakt ne. Já to totiž rychle ani jednoduše neumím. Nebo možná nechci umět.
Je půl druhý ráno a místo abych spala, sypu obsah svý hlavy na virtuální papír. Když to totiž neudělám, stejně neusnu. Bude se to v mý mozkovně honit do rána podobně jako mraky kolem vrcholů Nízkých Tater, které jsem navštívila pár dní zpátky.
Celé to bylo možná trochu šílenství, možná docela obyčejný výlet – poslední roky mám pocit, že nějak úplně ztrácím základní měřítko. Narozdíl od myšlenek v mojí hlavě, které se v ní neustále hromadí jak nevyprané prádlo, v životě mám tendence některé zásadní věci přeskakovat a urychlovat. Možná je to jen netrpělivost, možná jsem moc “hlavou proti zdi”.
Normální člověk například jen tak nevyrazí na téměř 900 km dlouhou svatojakubskou pouť, když v životě neabsolvoval žádný vícedenní trek a vlastně nikdy pořádně nesportoval. Já jsem - s urputností sobě vlastní - do toho skočila po hlavě během pár týdnů a jak si asi umíte představit, následoval docela držkopád.
O svých dalších držkopádech bych mohla napsat několik knih, s následky toho posledního (ano, mám na mysli své zpackané manželství, jak bystřejším jedincům jistě došlo) se vypořádávám doteď a konec je v nedohlednu.
Možná proto se poslední roky všeho tak moc bojím, furt brzdím a zdlouhavě vše analyzuju, jako bych se tím snad mohla vyhnout dalšímu nárazu. Někdy doufám, že jsem třeba jen konečně trochu zmoudřela, víc dávkuju a vyhodnocuju riziko, jindy mám strach, že mě to prostě jen zlomilo.
Jenže ta část mně, co touží zběsile šlapat na plyn, tam pořád je. Výsledkem je mnohdy paralýza, která je zároveň neuvěřitelně vyčerpávající – jen si představte, co se stane, když máte nohu na plynu a brzdě zároveň. Nikam se sice nepohnete, ale motor řve a jede na plný obrátky.
Jedna taková paralýza doprovázená dalšíma vnitřníma démonama mě chytla minulý týden. V nejhorší možné načasování – o mém kýženém a naprosto vzácném volnu. Vrátila jsem se ze skvělého prodlouženého víkendu a místo abych se jala chystat zbytek dovolené, démoni mě sežrali. Když mě asi o den až dva později sežvýkanou zase vyplivli, vypadalo to bídně.
Vedle boje sama se sebou a tím i rapidně zkracujícího se času mi do mých vznikajících plánů hodila vidle výstraha proti vichřici na hřebeni, následně na sobotu plné horské chaty v místech, kde široko daleko není kde jinde přespat, a byla jsem zaseklá na tom, že mě žádná jiná trasa nelákala.
V sedm večer jsem si uvědomila, že mi chybí pár docela zásadních věcí (jako třeba jídlo nebo nepromokavá bunda) a že budu potřebovat eura v hotovosti. Nakopla jsem se do zadku, stihla směnárnu 5 minut před zavíračkou, oběhla OC Nový Smíchov a po desáté se vrátila domů se vším potřebným, ale naprosto vyřízená.
Než jsem se nadála, byla půlnoc a moje morálka opět poklesla. Jak mám proboha v tomhle stavu sbalit a být další den brzy ráno na nádraží připravená na hřebenovku? Jak to mám všechno stihnout, když to jediné, co chce v tuhle chvíli moje tělo, je dlouhý nerušený spánek? Když vím, že teď prostě nedokážu být rychlá, i kdybych se snažila sebevíc?
Brzda ve mně to vzdává a hlásí, že nikam nepojedu, že už to stejně nemá smysl. Plyn protestuje, že budu litovat, budu na sebe naštvaná a stejně si kvůli tomu po zbytek volna neodpočinu.
Tenhle hlas nakonec vyhodnotím jako pravdivější, kolem jedné ráno chytám druhý dech, začínám ze svého mentálního to do listu vyhazovat vše, co jsem sice chtěla, ale opravdu nemusím před odjezdem stihnout, abych se konečně mohla přesunout k hledání věcí a balení. Vzhledem k únavě mi to jde pomalu, ale cíl je jasný a není to tentokrát rychlost.
Cesta z paralýzy totiž spočívá v tom udělat JAKÝKOLIV malý krok, oprostit se od hluboce zakořeněného nastavení “všechno nebo nic” a zároveň umlčet svého vnitřního perfekcionistu a přijmout, že podmínky zkrátka nebudou ideální.
Někdy mezi druhou a třetí ranní mám víceméně sbaleno, jdu se sprchovat a umýt si vlasy, neboť už mi je jasné, že si fakt nepřivstanu a nebudu po probuzení schopná vůbec ničeho.
Mezi třetí a čtvrtou ranní usuzuji, že když půjdu spát na hodinu až dvě, možná nevstanu. Dobaluji tedy posledních pár věcí, které jsem nechávala na “před odchodem”, oblékám se rovnou do toho, v čem půjdu celý trek a jdu znovu hledat možné spoje.
Ve 4:23 kupuji místenku do vlaku, který odjíždí v 5:52, jdu si na krásnou půlhodinu zavřít oči, abych ještě před pátou ranní vyrazila z bytu. V hodinu, během které mám většinou hlubokou půlnoc, s překvapením zjišťuji, že celé město žije, když se se svou krosnou málem nevejdu do nacpaného náhradního autobusu mířícího na hlavní nádraží místo metra.
Den 0, který u mě bývá zpravidla ten nejhorší, je konečně za mnou. Výhoda únavy spočívá v tom, že umí utlumit i můj hyperaktivní mozek, a tak nad tím, co je za mnou ani přede mnou nepřemýšlím a usínám ve vlaku ještě dřív, než opustí nádraží, na několik krásných hodin přerušovaného, nepohodlného spánku.
O sedm hodin později konečně vystupuji z autobusu v Donovalech, mém výchozím bodě, ne zrovna v nejlepším stavu, ale JSEM TAM.
P.S. Příště vám napíšu o mé první přespávačce na divoko. Proč si to nezkusit na sólo treku v medvědím ráji, že Eliško. Spoiler alert: nebylo to jen tak, ale medvědi to nebyli… Tipnete si, co mě v noci nejvíc potrápilo?
Je půl druhý ráno a místo abych spala, sypu obsah svý hlavy na virtuální papír. Když to totiž neudělám, stejně neusnu. Bude se to v mý mozkovně honit do rána podobně jako mraky kolem vrcholů Nízkých Tater, které jsem navštívila pár dní zpátky.
Celé to bylo možná trochu šílenství, možná docela obyčejný výlet – poslední roky mám pocit, že nějak úplně ztrácím základní měřítko. Narozdíl od myšlenek v mojí hlavě, které se v ní neustále hromadí jak nevyprané prádlo, v životě mám tendence některé zásadní věci přeskakovat a urychlovat. Možná je to jen netrpělivost, možná jsem moc “hlavou proti zdi”.
Normální člověk například jen tak nevyrazí na téměř 900 km dlouhou svatojakubskou pouť, když v životě neabsolvoval žádný vícedenní trek a vlastně nikdy pořádně nesportoval. Já jsem - s urputností sobě vlastní - do toho skočila po hlavě během pár týdnů a jak si asi umíte představit, následoval docela držkopád.
O svých dalších držkopádech bych mohla napsat několik knih, s následky toho posledního (ano, mám na mysli své zpackané manželství, jak bystřejším jedincům jistě došlo) se vypořádávám doteď a konec je v nedohlednu.
Možná proto se poslední roky všeho tak moc bojím, furt brzdím a zdlouhavě vše analyzuju, jako bych se tím snad mohla vyhnout dalšímu nárazu. Někdy doufám, že jsem třeba jen konečně trochu zmoudřela, víc dávkuju a vyhodnocuju riziko, jindy mám strach, že mě to prostě jen zlomilo.
Jenže ta část mně, co touží zběsile šlapat na plyn, tam pořád je. Výsledkem je mnohdy paralýza, která je zároveň neuvěřitelně vyčerpávající – jen si představte, co se stane, když máte nohu na plynu a brzdě zároveň. Nikam se sice nepohnete, ale motor řve a jede na plný obrátky.
Jedna taková paralýza doprovázená dalšíma vnitřníma démonama mě chytla minulý týden. V nejhorší možné načasování – o mém kýženém a naprosto vzácném volnu. Vrátila jsem se ze skvělého prodlouženého víkendu a místo abych se jala chystat zbytek dovolené, démoni mě sežrali. Když mě asi o den až dva později sežvýkanou zase vyplivli, vypadalo to bídně.
Vedle boje sama se sebou a tím i rapidně zkracujícího se času mi do mých vznikajících plánů hodila vidle výstraha proti vichřici na hřebeni, následně na sobotu plné horské chaty v místech, kde široko daleko není kde jinde přespat, a byla jsem zaseklá na tom, že mě žádná jiná trasa nelákala.
V sedm večer jsem si uvědomila, že mi chybí pár docela zásadních věcí (jako třeba jídlo nebo nepromokavá bunda) a že budu potřebovat eura v hotovosti. Nakopla jsem se do zadku, stihla směnárnu 5 minut před zavíračkou, oběhla OC Nový Smíchov a po desáté se vrátila domů se vším potřebným, ale naprosto vyřízená.
Než jsem se nadála, byla půlnoc a moje morálka opět poklesla. Jak mám proboha v tomhle stavu sbalit a být další den brzy ráno na nádraží připravená na hřebenovku? Jak to mám všechno stihnout, když to jediné, co chce v tuhle chvíli moje tělo, je dlouhý nerušený spánek? Když vím, že teď prostě nedokážu být rychlá, i kdybych se snažila sebevíc?
Brzda ve mně to vzdává a hlásí, že nikam nepojedu, že už to stejně nemá smysl. Plyn protestuje, že budu litovat, budu na sebe naštvaná a stejně si kvůli tomu po zbytek volna neodpočinu.
Tenhle hlas nakonec vyhodnotím jako pravdivější, kolem jedné ráno chytám druhý dech, začínám ze svého mentálního to do listu vyhazovat vše, co jsem sice chtěla, ale opravdu nemusím před odjezdem stihnout, abych se konečně mohla přesunout k hledání věcí a balení. Vzhledem k únavě mi to jde pomalu, ale cíl je jasný a není to tentokrát rychlost.
Cesta z paralýzy totiž spočívá v tom udělat JAKÝKOLIV malý krok, oprostit se od hluboce zakořeněného nastavení “všechno nebo nic” a zároveň umlčet svého vnitřního perfekcionistu a přijmout, že podmínky zkrátka nebudou ideální.
Někdy mezi druhou a třetí ranní mám víceméně sbaleno, jdu se sprchovat a umýt si vlasy, neboť už mi je jasné, že si fakt nepřivstanu a nebudu po probuzení schopná vůbec ničeho.
Mezi třetí a čtvrtou ranní usuzuji, že když půjdu spát na hodinu až dvě, možná nevstanu. Dobaluji tedy posledních pár věcí, které jsem nechávala na “před odchodem”, oblékám se rovnou do toho, v čem půjdu celý trek a jdu znovu hledat možné spoje.
Ve 4:23 kupuji místenku do vlaku, který odjíždí v 5:52, jdu si na krásnou půlhodinu zavřít oči, abych ještě před pátou ranní vyrazila z bytu. V hodinu, během které mám většinou hlubokou půlnoc, s překvapením zjišťuji, že celé město žije, když se se svou krosnou málem nevejdu do nacpaného náhradního autobusu mířícího na hlavní nádraží místo metra.
Den 0, který u mě bývá zpravidla ten nejhorší, je konečně za mnou. Výhoda únavy spočívá v tom, že umí utlumit i můj hyperaktivní mozek, a tak nad tím, co je za mnou ani přede mnou nepřemýšlím a usínám ve vlaku ještě dřív, než opustí nádraží, na několik krásných hodin přerušovaného, nepohodlného spánku.
O sedm hodin později konečně vystupuji z autobusu v Donovalech, mém výchozím bodě, ne zrovna v nejlepším stavu, ale JSEM TAM.
P.S. Příště vám napíšu o mé první přespávačce na divoko. Proč si to nezkusit na sólo treku v medvědím ráji, že Eliško. Spoiler alert: nebylo to jen tak, ale medvědi to nebyli… Tipnete si, co mě v noci nejvíc potrápilo?
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.