Z Eliščina cestovního deníčku 02

Výstup v Donovalech bolí. Autobus je tak akorát příjemně vyhřátý a cestou na mě šel zase spánek. Svou zastávku jsem ale naštěstí nepřejela a velmi neochotně vystupuji z tepla do větru.

Kousek od zastávky nacházím obchůdek – vchod do něj blokují dva ošuntělí turisté, kteří do narvaných batohů skládají láhve s alkoholem. Mně blikne hlavou nenápadná myšlenka, že jdou možná stejným směrem jako já. Zdravíme se a protahuji se kolem nich dovnitř. Chvíli tupě koukám do regálů, nakonec raději usuzuji, že mám všeho snad dost, a kupuji jen zapalovač.

Chvíli jen tak zevluji a svačím, pak vyrážím na dřevěnou lávku vedoucí nad silnicí a dál po červené značce do prvních kopců. Následuje pozvolnější, ale konstantní stoupání. Počasí se mění jak na horské dráze – v závětří je kvůli slunci neskutečné vedro, vichr je ale silný a studený.

Přecházím z poslední obydlené zóny do lesa a chvilku na to přichází s ještě ledovějším větrem silná průtrž mračen. Během první hodiny přechodu tak využívám všechny své vrstvy a zároveň se modlím, ať to netrvá příliš dlouho, abych v noci nebyla úplně durch. Jak to v horách mnohdy bývá, přání se mi vyplňuje a zase vykukuje slunce.

Za celou dobu potkávám jen asi dvě skupinky lidí v opačném směru. Vylézám na první vyšší kopec s výhledem do okolí – Kečku ve výšce 1225 metrů. A tady se poprvé dostaví jeden z těch pocitů, pro který jsem si sem šla. Pocit nespoutaného štěstí a svobody při výhledu do daleké krajiny bez lidí.

Krátce nato se za mnou nečekaně někdo vynoří a já rozpoznávám turisty z Donoval. Opět se zdravíme a zjišťuji, že se jedná o Poláky. Záměrně se zdržuji na vyhlídce, protože chci jít sama, a vyrážím teprve, když zmizí kdesi v kopcích.

Můj mozek je příjemně vypnutý, jsem v naprosté přítomnosti a nasávám vjemy okolní přírody. Vítr, slunce, vlnící se traviny, kvetoucí louky, kopečky i hory v povzdálí a impozantní mraky, které se na jihozápadě začínají hromadit do tmavých kupolí. Porost postupně houstne a kopec je strmější a strmější.

V polovině výstupu potkávám v opačném směru skupinku asi šesti lidí. Všichni jsou vybavení trekovými holemi, mají na batozích rolničky, zdraví mě, obezřetně po mně pokukují a jeden ze skupinky se mě udiveně ptá, jestli jsem sama.

„Tak pozor na medvede,“ zasměje se a nechává mě za sebou s pocitem lehké nervozity.

Na nejvyšším bodě si dávám pauzu, abych se pokochala krajinou. Zvedá se čím dál větší vítr, obloha tmavne a já se obávám dalšího deště, proto raději opět vyrážím. Teprve tady, kde to vypadá, že už nikoho nepotkám, se začíná ozývat má vnitřní brzda.

„Kam to lezeš? Proč se všichni kolem tebe tváří, že tu medvědi číhají za každým stromem? A co budeš dělat, až dorazíš k přístřešku? Co když už bude plně obsazený? Nebo tam budou jen divní chlapi? A co když tam naopak budeš úplně sama?“

„Tak si s tím nějak poradím, jako vždycky. Už jsem musela zvládnout mnohem těžší věci,“ odpovídám si pravdivě a tyhle mnohdy plně nedotvořené otázky celkem hravě odrážím.

S narůstající hrozbou bouřky je to ale čím dál těžší, zvlášť na uzounké pěšince klikatící se v tak hustém porostu, že mnohdy nevidím, co je dva kroky přede mnou. Tenhle terén je pro mou psychiku zdaleka nejhorší.

„A co když se ocitneš v nějaké nepříjemné situaci… ze které nebudeš moct odejít?“ ozve se znovu ten hlas.

A najednou není co odrážet. Protože tohle je ve skutečnosti jádro. Ne banální strach z neškodné tmy, z velmi nepravděpodobného útoku divokých zvířat nebo z napadení cizím mužem, které může ženu potkat spíš v noci ve městě než na treku v horách.

To, čeho se nejvíc bojím, je bezmoc.

Pocit, který mě v různých podobách provázel celé dětství. Protože když vyrůstáte s tyranským rodičem, bojíte se ho, možná ho zároveň máte rádi, ale i když někde v hloubi víte, že je něco hodně špatně, odejít nemůžete.

U mě se to překlopilo v noční děsy, noční můry a zvlášť při přespávání na určitých neznámých místech v tak silný paralyzující strach, že jsem celou noc nezamhouřila oka. Bála jsem se pohnout a až do rána jsem jen ležela, potila se a někdy až brečela strachy – a nemohla jsem s tím vůbec nic udělat.

První léta dospělosti jsem pak s touhle hydrou bojovala a poměrně úspěšně se snažila postupně zbavit všech jejích nestvůrných hlav, jen abych se ocitla v manželství, během kterého za každou useklou hlavu vyrostly dvě nové.

Naučilo mě to, že když nemůžu změnit vnější podmínky, poslední způsob, jak se nenechat úplně pohltit bezmocí, je mít kontrolu alespoň sama nad sebou.

„A právě proto jsi tady. Možná se budeš bát, ale to neznamená, že s tím nic nemůžeš udělat. Prostě jdeme krok za krokem a uvidí se,“ ukončuju tenhle vnitřní monolog.

To už po prudkém sestupu vykukuji z lesa a na druhé straně Hiadeľského sedla zahlédnu kousek přístřešku schovaného za stromy. A vypadá to, že v něm už někdo je.

To se potvrzuje, když k němu přijdu – obyvatele přístřešku vyděsím svým tichým příchodem víc než oni mě. Jsou to ti dva Poláci, které dnes potkávám už potřetí. Cítím lehký diskomfort, že budu v noci na izolovaném místě nocovat sama s cizími muži, ale příliš si mě nevšímají a intuice mi říká, že se nemusím bát. Brzda ve mně je nicméně raději obezřetná.

Pokoušíme se o konverzaci, ale moc si nerozumíme. Jen se shodujeme, že na půdu se nám nechce kvůli myším, kterými je to místo vyhlášené. Zabírám tedy třetí ze čtyř dřevěných lavic ve spodní části. Místo působí docela útulně. Oproti fotkám je navíc kryté ze tří stran a otevřená je jen jedna. To je pro mě značně komfortnější – jak psychologicky, tak kvůli větru.

Nechávám tam věci a jdu zkoumat okolí – kus za přístřeškem je v lese dokonce kadibudka a pramen v údolí sice stěží teče, ale s trochou trpělivosti se voda natočit dá.

Chvíli pak odpočívám a nakonec nás překvapí pár Čechů, kteří přicházejí z opačného směru. Vděčně se s nimi dávám do řeči a zaplavuje mě úleva, že noc nějak zvládnu. Původně chtějí zůstat také dole, ale partner ženy, se kterou si povídám u ohřívání večeře, pak věší batoh s jídlem na vzdálený strom a rozhoduje, že budou nocovat nahoře. Přemýšlím nad tím, jestli je to kvůli nedostatku místa, nebo kvůli strachu z medvědů.

K mé nelibosti se všichni hrozně podivují nad tím, že jsem tam sama. Nahlodává to ve mně lehkou nejistotu, jestli to není úplná pitomost. Raději neříkám, že na divoko přespávám úplně poprvé.

Když už to zimou nemůžeme vydržet a ještě před osmou všichni zalézáme do spacáků, přidává se k nám ještě jeden nocležník, první Slovák, který volí také půdu.

Poslední myšlenka, která se mi mihne hlavou, je, že jsem tak strašně unavená, že možná budu spát celou noc. Pak už nevím nic.

Najednou otevírám oči a překvapeně zjišťuji, že se teprve stmívá – musí být krátce po západu slunce. Cítím lehkou ostražitost a nervozitu, kterou mívám v přírodě často, když se s nastupující tmou mění krajina a startuje noční život. A hlavně mi je zima na nohy, které po chvíli ale naštěstí zahřeju.

Když už to vypadá, že jsem si zvykla a konečně zase usnu, vzbudí mě světlo, které prosvituje z půdy. Vypadá to, že někdo s baterkou zběsile svítí okolo sebe. Jsem ráda, že nespím nahoře v myším doupěti, a usínám.

Zase mě budí světlo. Tentokrát je to Polák, který spí na opačném konci lavice. Už je úplná tma.

Snažím se usnout. Polák po chvíli zase svítí. Slyším různé škrábání, ale jelikož mám v uších špunty, doléhá ke mně spíš vzdáleně. Opět usínám.

„Co to kurwa było?“ budí mě výkřik Poláka. Vidím, že se prudce posadil a zase všude svítí.

„Asi myši,“ pomyslím si. „Co s nimi všichni nadělají? Chci spát.“

V tu chvíli mi něco přistane na hlavě. Mám ji sice schovanou ve spacáku, ale rozhodně to stačí k tomu, abych vyjekla.

Polák toho hned využívá a snaží se ze mě dostat, co si myslím, že to bylo. Prý ho něco celou noc tahá za vlasy a řádí kolem něj. Jeho překotné polštině moc nerozumím, ale je z ní jasné, čeho se bojí – když neví, co to je, může mu to ublížit.

Snažím se mu vysvětlit, že je to asi myš, a znovu ulehám. Fascinovaně pozoruji světlušky, které jsou i z dálky tak velké, až se zdá, jako by po vzdálené louce létaly bludičky s lucernami.

Poláka to zjevně neuspokojilo. Jde na záchod, k mému úděsu přímo z přístřešku. Pak kouří, opět jen na kraji naší noclehárny. To už jsem docela naštvaná. Navíc pořád svítí. Zkouším si dát něco přes oči, ale zjišťuji, že mi není příjemné nevidět, když se kolem ozve nějaký nečekaný zvuk.

Kolem mě rejdí snad celá myší (nebo plší?) rodina a já nabývám dojmu, že všichni spíme v obrovské kleci pro hlodavce a jsme jejich atrakcemi místo křeččího kolečka.

Polák konečně ulehl a já opět usínám. V tu chvíli se budí někdo shora a jde na záchod – díky bohu dál než Polák.

Později mě vzbudí láhev s vodou, která na mě spadla z dřevěného rantlu. Asi zase nějaký velmi aktivní hlodavec.

Každou chvíli mě budí svícení Poláka, ale daří se mi vždy bez problému usnout. Můžu úplně v klidu spát i se špunty, protože mi je jasné, že kdyby se cokoliv dělo, Polák se vzbudí jako první.

Ráno mě budí druhý z Poláků, který je brzy vzhůru a balí batoh. Když vidí, že jsem se vzbudila, ukazuje mi video, na kterém mi myš leze do boty.

Po odchodu Poláků si jdu dělat snídani a čaj a v botě nacházím velkou zásobu slunečnicových semínek.

Jo, někdy se bojíš vlastního strachu a pak tě celou noc budí strachy někoho jiného.

A někdy čekáš medvěda a potrápí tě obyčejná myš.