Co na tom, že na večeři
dlabu jenom kamení,
ustláno mám v jednom keři
pod ním hovno - znamení.

Nemám doma televizi,
nekoukám na obludy,
sice kabát samou díru,
ale aspoň není z ostudy.

Super. Velkou radost mi tahle básnička udělala. :-)

Aktuální mini.

Pokud nemiluje teď, už se nejspíš láska neobjeví...

Nevím co by řekl Václav Hrabě. Možná sis odpověděla sama: možná to je tím, že jsi duše křehká.

Sebastián Wortys: Tvé myšlenky mi pomohly si uvědomit, že ty vztahy mezi dílem, jeho interpretacemi a adaptacemi, které mi původně připadaly jednoduché a jasné, jsou ve skutečnosti nesmírně složité a nepřehledné, takže se lidem nelze divit, že si je zjednodušují.

„jak jsi rozdíl mezi „jedinečností“ a „originalitou“ chápal/a předtím?“ – Předtím jsem mezi nimi rozdíl neviděl/a, jen ve vztahu k dílům pro mě obě měly negativní emoční zabarvení.

Připouštím, že v literárním stylu je o trochu víc místa pro přijatelné umění než ve fontu, ale z mého hlediska ne o mnoho, protože pro mě i styl je ryze praktický prostředek, který mi umožňuje především srozumitelné vyjadřování, někdy také specifické záměrné působení na čtenáře; v mém případě to ale nikdy není sebevyjádření jako u některých jiných autorů. Styl je pro mě jako kladivo, které beru do ruky a zatloukám s ním hřebíky, ne jako oblečení, ve kterém ukazuji ostatním svoje tělo. I když zrovna toto kladivo je třeba „moje“, nevadí mi, když jiní zatloukají svoje hřebíky kladivem, které vypadá úplně stejně.

„Když někdo schová svou jedinečnost za styl někoho jiného, tak to vypadá jako druh přetvářky.“ – Je mi velmi nepříjemné, když moje díla u vnímatelů budí zájem o mně; je to jako situace, kdy jdeš s druhým člověkem po ulici a uvidíš tam na domě zajímavou asambláž, tak mu ji ukážeš a on se místo toho dívá na tvoji ruku a řekne, že ji máš hezkou, ale měl by sis ostříhat nehty. Je to nepříjemné nedorozumění, které se špatně vysvětluje a chtěl/a bych, aby s tím lidé konečně přestali. Když píšu dílo, píšu ho s určitým záměrem a má budit zájem o ten záměr (to zpravidla znamená o čem to dílo je, jakou má strukturu a jak na čtenáře působí), ne o mě (specifickou výjimkou jsou texty, které výslovně o mně jsou, jako např. můj životopis nebo popis mých vzpomínek). Tvůj argument by se dal vyložit také tak, že spisovatel se nemá učit pravopis (protože když píše velká písmena ve stejných slovech jako ostatní, skrývá tím svoje vlastní preference) a že nemá psát spisovně (protože tím zase skrývá svůj původ, nařečí ve své rodině apod.). S tím nesouhlasím. Zastávám názor, že podstata a smysl díla spočívá v tvůrčím záměru, s jakým vzniká, nikoliv v osobě, která ten záměr realizuje, a čtenáři by neměli autora nutit, aby v díle projevoval sebe, když to není součást jeho záměru. (Jako zajímavost k tomu bych uvedl/a knihu Přečtený život od Milana Špůrka, která není sice moc čtivá, ale je fascinující tím, že její autor nevymyslel žádnou její větu – je od začátku do konce tvořena více než tisícem doslovných citací z děl jiných autorů. https://www.databazeknih.cz/knihy/precteny-zivot-219614 )

Moje osobní zkušenost je taková, že velkou část života jsem strávil/a tím, že jsem se učil/a vyjadřovat tak, aby tomu druzí rozuměli, což nezbytně obnášelo napodobovat jejich vyjadřování a tím se přetvařovat – třeba význam slova „někdo“ chápu jinak než druzí lidé, ale aby mi rozuměli, musím při komunikaci s nimi používat význam odpovídající jejich chápání. Celé moje vyjadřování (nejen to literární) je tak přetvářka, která vytváří dojem člověka, který ve skutečnosti neexistuje, ale jinak by to nefungovalo. (I takto to občas „drhne“.) Nemůžeš očekávat, že když si vymyslíš zcela vlastní jazyk neodvozený od jazyků ostatních lidí, tak mu budou rozumět. A jsem přesvědčen/a, že v menší míře totéž platí o literárním stylu.

Na druhou stranu malý (a pro jedinečnost dostatečný) prostor pro odchyky v literárním stylu vidím, takže není potřeba ho okopírovat úplně stoprocentně, a přesto z funkčního hlediska už může být rovnocenný.

„další nesrovnalost v tvé (přesto zajímavé) úvaze“ – Souhlasím, při psaní jsem ty druhy rozlišování nerozlišoval/a. Ale o „rozlišování mezi adaptacemi mangy“ opravdu nejde, z textu úvahy je jasné, že za adaptaci mangy považuji pouze „Fullmetal Alchemist: Brotherhood“, „Fullmetal Alchemist: Hledání kamene mudrců“ adaptací mangy podle mě není a z textu mé úvahy to nevyplývá, takže rozlišování mezi nimi nelze označit za rozlišování mezi adaptacemi mangy.

Děkuji za zajímavý pojem „meta-universum“.

ano--jen úsměvy nestačí))

Moc dobré.

Povedená báseňka.

slavek: Jo, úplně děsná představa.

vanovaso: Díky za návštěvu a komentář.

Přesně. Ale většinou, až na to ten druhý přijde.. je vážně pozdě.

Hu! Strašná představa. Stejně jako ukousnutí při felaci.

Moc pěkně vyjádřeno.
Jedna strana toho podivného vztahového mnohostěnu. Pak je tam třeba strana: víš, že to je/byla láska, ale protějšku je to fuk.

Tak, tak. A mám pocit, že se temnota pořád víc rozlézá. Jako svrab nebo nicota v Nekonečném příběhu.

PrimaDen: Kéž by stačily jen ty úsměvy.
Díky za přečtení.

vanovaso: Karel Malcovský: Martin42: Díky.

Hm, tedy poslední dobou ses rozjel ;-)) Popsaný fakt je možno použít jako důvod velikosti uvedeného orgánu... ;-) A ještě bude za borce ;-))

PrimaDen: melodie, respektive hudba ještě není

....pozná,jen pokud je lásky schopen...))hezké