hodně silná...

Ač v oblacích hlavu mám,
pevně stojím si na zemi,
mizivé své šance znám
získat si, co srdce cenní!

Ač v básni zdá se člověk nahý,
a deštěm touhy průsvitný,
přec v srdci skryt je člověk drahý,
verš naznačí jen tajné sny...

Tož fantazii zdar
a mně jen marná touha
po tom, co jsem znal,
a veršovánka pouhá...

Nejsem studna něhy,
marnost je můj pán,
všechny své příběhy
vymýšlím si sám!
Ač píši o máji,
v srdci mívám mráz,
to, co jiní znají,
o tom sním jen zas!

Déšť přeje těm, co po lásce touží,
ukryje slzy, jichž není prost
ten, kdo se marným smutkem souží,
u koho smutek je častý host...

Nu, mně by se též líbilo,
kdyby to zase nebylo
jen fantazie úlet letmý,
když se v srdci smutkem setmí...

Snad jsi anděl s ďáblem v těle,
snad si něžný motýlek,
verše Tvé mne chytly cele,
že jsem se až toho lek'!
Snad jsi jenom kotě hravé,
snad i expert v provokaci,
v básni Tvojí usmívavé
člověk nějak přehled ztrácí!
Netroufá si soudit, co jsi,
jen je mu to milé snad,
a rád na trh kůži nosí,
když chce veršem koment psát!
V něžnosti je velká síla,
hravost je dar od boha,
úsměv srdce, cos tu skryla,
ten smutku pomáhá...

Vážně hezké, něžné, hravé
i jako šelmička dravé!
Dneska jsi to právě Ty,
kdo mi kápl do noty!
;oQ

Omyl, nejsem veršů pán,
to můzy velí prstům mým,
a když už nejsem milován,
alespoň v básni o tom sním...
;o)

A co Ti v tom, Niky, brání?

Krásný přelud, který zmizí...
I tak to lze nazvat, Lizzie!
;o)))

Žel, jen virtuální, v mé fantazii...

kouzelník čas,
zakouzlil v nás.
ukázal to jasně,
psáno citlivě a krásně.

.

Na nárožích s rohy pomalovanými černožlutými pruhy, … jako zadeček vosy …
se spolu procházíme ….
Pozor nevyklánějte se …. úzký profil …

Stejně ale ztrácíme hlavy, tak čeho se bát …

Cizinci na jejím území, naivní safari v džungli bez pravidel,
a s sebou jako návnadu
staniolem obalená cukrlátka klasiků plněná strychninem ….

Jsme přece na lovu ….

Noc sténá pod tíhou touhy jak svatební lože,
a holčičky si hrají na princezny a nebo nevěsty,
aniž by znaly krvavé pozadí života a smrti co se v ní rodí a zaniká ….

Vše čeho se můžeš dotknout je reálné a můžeš prožít …

Naše naivní sny, šnůry mýdlových bublin jsou sítě
do kterých se kořist nechytí,
stejně je ale pořád se sveřepou tvrdohlavostí rozprostíráme

A vědomě ubližujeme sobě i jiným …. bláhovcům ….

*

Blázinec...všichni jistě dobře víme, jak to říkal Švejk - kdyby byl každej chytrej tak by byl na tom světě takovej bordel, že by z toho potom byl každej blbej!
Normalita se měří podle většiny...kdyby bylo na světě víc nenormálních lidí kteří dělají nenormální věci , normální lidé kteří dělají normální věci by byli považováni za "nenormální lidi" od těch, kteří jsou podle těch normálních lidí považováni za "nenormální lidi". :-D
Píšeš moc krásně! ;-)

Přesně, chválit se musí tak, aby to člověka povzbudilo a ne aby zpyšněl...

nedávno jsem přemýšlela o lidem, kteří se živí emocemi druhých, chladně, krutě, sebestředně, zvráceně...báseň je nádherná, k zamyšlení

Procházím ulicí jak herec v divoké pantomimě, kolem Harlekýni, Kolombíny, Pieroti, Pantaloni .... a kdo jsem právě teď já?

..pozastav se nad výbuchem lávy, spaluje kvetoucí radost, v páru mění vodu čistého pramene, smete dům, v němž žila Láska...
pozastav se nad výbuchem lávy a poznej, co je žárlivost...

zvláštní pocit z celkového dojmu.
ten tvar mě zaujal jako první, ty nádherné obraty poté, a pak ta složitost přebíjená pocitem krásna.