ARA: Jsem rád, že to vidíme stejně.

jayjay: Tak to byla příjemná zkušenost. Tento dialog s tebou..

ARA: Ano! Jde o vnitřní svět. Odhalení svého vnitřního světa, jeho zákonitostí, zvláštností, všedností, to je ta jehlice do očí vražená. Vražená ne s úmyslem oslepit, ale přinést prozření. Ukázat se světu zevnitř a dát mu sebe sama ochutnat. Na špičku jazyka mu dát tu nejpálivější myšlenku, smočit mu rty ve svém smutku.

A máš pravdu i v tom, že nelze říci, že je báseň nepravdivá. A já si to plně uvědomoval, již když jsem to prvně vykřikoval. Ale je lepší křičet o něco víc, než je potřeba, než se potom bít do hlavy a litovat své přílišné obezřetnosti. Báseň skutečně není nepravdivá. Ale není ani pravdivá, a to právě pro svou slabou přesvědčivost, jak jsi vtipně podotkl. Zobrazuje téma všední a známé, byť možná slovy v něčem novými či zajímavými. To všední a známé má zajisté svou cenu, když básník, všímaje si jej, může už jen svým povšimnutím přinést novou věc, promítne-li skrze všední (ach, jak lehce mluvím o odvaze a o vůli jako o věcech všedních) do světa i svůj svět vnitřní. A to bylo to, co mi u této básně chybělo a chybí. Není tam odhalen vnitřní svět básníkův, což je pro mne u této básně jedinou bernou mincí, jediným puncem básníkova tvrzení. Nepoloží-li do básně svůj život (jak já říkám), neotevřeli svůj vnitřní svět (což je pro mne totéž), nemůže být pak jeho báseň pravdivá.

To, zda může či nemůže být odvaha podložena jen sebou samou, je téma na esej a nerad bych jej tady již více rozvíjel. Zbytečně by to rozmělňovalo diskusi.

Hold a poklonu skládám autorce, které se tu vášnivě rozepisujeme pod dílem.

Je to možná nejkrásnější vyznání, jaké jsem zatím četl.

(Puero je příliš v euforii na to, aby hodnotil dál)

Výborné. Ten sud som síce nepochopil, ale aj tak sa mi to veľmi páči.

Myslím, že název může zůstat. Každý pochopí ten paradox - že je to kakofonie. Ale mám věcnou připomínku. myslím, že tam má být LOUDÍŠ (hraješ, rozezníváš, snažíš se vydobýt z nástroje tóny, ty).

Noty rozladěné
nesrozumitelně si tančí.
Zmateně hledají.

Nevím, ale protože noty samy o sobě rozladěné být nemohou, ale nezněle uspořádané, víc by se mi líbilo:

Noty zmatené marně se hledají.
Nesrozumitelně tančí.
(Neznělá harfa.)
Neladí.

polly: díky moc, potěšilo! :)

Moc vám všem děkuju! :-)

Výborná...hledal jsem něco krátkého k počtení, a tohle si fakt sedlo :)

je KRÁSNA!

Pro mě nej je ta první. Dynamická...expresivní,,,super!

Četl jsem jen ty krátké. Od do je nejzajímavější, U vokna nejhezčí, Daktyloskopie nejhoumrovská, Problémy nejhorší.

Je rok 2011 a já ti po letech píšu koment...kdysi jsi mi řekla ať sem píšu a já to tak i občas dělám :)....zatím papa...Metaverz

puero: Děkuji mockrát za komentář:-) Velmi mne to potěšilo:-)

jayjay: V předešlém komentáři jsem zapomněl kliknout na tvé jméno, promiň. Rád bych ještě něco doplnil. Možná už vím, proč máme spor o té pravdivosti. Myslím, že se nejedná o nepravdivost, ale o slabou přesvědčivost. Ten silný zážitek z umění je je dán právě tím mocným dotekem pravdy. A když je umění slabší, je ten dotek všednější nebo třeba docela všední. Proto ale nemusí být ten projev nepravdivý. Může být ale natolik všední, že ta pravda z něho nikoli prýští, nikoli zasáhne nečekaným průhledem, průnikem do esence, ale jen .... jen třeba všedně zaujme pozornost.

Ed.HaNy: děkuju...:-) jsem ráda že už asi pět lidí čeká netrpělivě na další díly..:-) určitě bude

Velmi zajímavý styl. Neotřelý rým, který zajímavě zapadá. Pointa hezky na konci. Možná by se to dalo napsat kratší, ale když nad tím tak uvažuju, nejspíš by to bylo spíše ke škodě, protože by ta forma tolik nevynikla. Vskutku hezké.

Odvaha MŮŽE být podložena sama sebou! Protože pocit sebedůvěry a sebejistoty jsou "jen" emoce. A ty buď prožíváme nebo ne. Buď jsou v našem prožívání přítomny-tedy existují-nebo ne. Iracionální sebedůvěra-zbytnělá, to je už pocit nadřazenosti a může vést třeba k tomu, že prohrajeme svůj nespravedlivý boj ve zničujícím úžasu a zklamání a procitnutí. Tys to trefil jayjay! Opravdu to působí jako pocit sebedůvěry a sebejistoty. A mně se zdá, že zcela legitimní. Ale ty chceš znát důvod toho pocitu, není-liž pravda?
Chceš znát, proč je někomu většinou dobře a jinému většinou zle? A proč je to rozdílné prožívání tak rozdílné i ve stejném prostředí a třeba bez podnětů z vnějšího světa? Protože pramení z vnitřního světa.

Tak si zkus představit třeba dvě chaty u řeky a před nimi lehátka. Na jednom bude ležet Melisa a druhém....kdosi. Za Melisou příjde nějaký podvodník , který bude stát o její pozemek a začne ji strašit stoletou vodou. A Melisa řekne. Hmmm, to by bylo nepříjemné, ale dnes je krásný den a hladina je zatím tak akorát. Až to přijde, tak to příjde, mohu pak i stanovat. Ale zatím mám svoji útulnou chajdu.

Podvodník navštíví druhého chataře a bude mu krmit uši stejným způsobem. A ten člověk začne prožívat docela jiné emoce. Propadne panice, úzkostným pocitům a katastrofálním představám, kterých se už nezbaví a nakonec pozemek i s chatou prodá pod cenou. Proč? Protože jeho vnitřní svět a vnitřní prožívání je jiné.

Jaký je důvod nenechat se zmanipulovat a zůstat v klidu? Je to schopnost příjemně prožívat. Pramení z vnitřního světa. Z vůle a schopnosti žít i s překážkami. Pramení ze stabilního prožívání vlastních pozitivních emocí.

Pozitivní emoce, které člověka udržují silným, mu samozřejmě pomáhají o to víc, o co víc umí vyhodnotit situaci. Ale pokud se člověk musí spoléhat jen na rozum a musí přemáhat strach a pochybnosti z něho plynoucí, je tím ve značné nevýhodě. Nemůže být nikdy tak úspěšný.

Ptáš se, k čemu je ta vyjádřená vůle. K příjemnému životu. To není málo. A ptáš se, kde bere Melisa tu jistotu. Já myslím, že to s tou jistotou zas tak moc nepřehnala, když si uvědomuje, že se musí učit tu strategii boje. Kde berou tu jistotu ti, kdo píší třeba: navždy Tvůj nebo: nikdy Tě neopustím? Jisté to nikdy není, přesto se to stává. Někdy pramení taková slova především z přání. A někdy z hlubokého citu, který je tak silný, že dává takovou míru víry, která je vnímána jako jistota.

Život je boj, často tě napadne, srazí na kolena. Já v tom vidím slabost, život do nás stále naraží, sráží na kolena. Jsi slabá, ale pořád máme v sobě určitej pramen hrdosti, který se nenechá přesto všechno porazit a vyzvidne nás ze dna vzhůru. Jsem slabá, ale mám hrdost a sílu, tak nějak to z toho cítím já.

Tak žádný skvost poezie to rozhodně není. Nepřidala jsi sem žádné vysvětlení a báseň je natolik matoucí, že je povinnost literárních vědců, aby ji vyložili za tebe. Ale abych si rýpl ještě hlouběji, tak s tím výkladem začnu já, jak jsem ho pochopil z textu:

1, Autorka sleduje domnělý kolaps života na pokraji životní krize, jejímž vlivem se utápí v hluboké depresi. Nezná žádný prostředek, jak ulehčit svým nervům, protože je příliš změštštělá a na detaily které ji pozdvihují k nekonečné blaženosti duše je už pozdě. Měla dost času, ale promrhala ho čekáním na tento okamžik a teď je tady. konečně se dočká. Všechno bude spolu s ní postaveno před hotovou věc.

úf.