Minuta do svítání

Ve tmě tupě házím hlavou
snídám taktak v polosedu.
Rande s malou ranní kávou
a pár kapkami jedu.
Planu ve vymrzlých ulicích,
sám tančím v kolejích,
oči vyprahlé od mrtvých snů
na lampách visících.

Měsíc je tak ostrej,
že i ze skal teče krev;
pod viaduktem ve tmě
někdo tlumí cizí řev
(snad matka která nemá
co své dcerce k jídlu dát,
snad bezďák, jehož nevěsta
nemůže zimou spát).

...a baroni, co jezdí městem
a všude z nich jde strach,
teď tlí si ve svých kárách
s děrami po střelách...

Jiní se řadí jako ovce
za úsvitu při dveřích -
za pár drobných živou panenku
a nikdo nemá v tváři smích.
Toulaví psi ti lížou rány
a maskaru z podočí
rozpitou po dlažbě, kdes´nechala
noc, kdys´byla kdoví čí.

Teď se modlíš? Nebo pláčeš?
Má malá, snad nemáš strach?
Ještě pořád z oken skáčeš?
Topíš se ve výčitkách?
Víš, zbláznil jsem se pro tvůj
pohled zlomený,
tvý srdce sevřený,
s tebou učil jsem se snít...

...Tak už nech mě být!