PrimaDen: koiška: misháá: vanovaso: Děkuju moc všem :))

Také mi to připadá velmi obrazné, originální a rozhodně přirozené. Vnímám, jak neustáváš v hledání nových možností vyjádření, což mě jako čtenáře velmi baví.

...jak bělásek lapený do trní... ten pocit se dokonale přenesl. Moc hezká...

Poslední dobou, ač mám prázdniny, mám nějak podezřele málo času. Ale najít si chvilku na tvá dílka má opravdu smysl. Nechci, aby to vypadalo jako pochlebování, ale tvůj styl mi neskutečně sedí. Nechápu, co na něm má být nepřirozeného. Málokdo umí zacházet se slovy takhle krásně a přitom nenásilně. Zase mi nezbývá, než závidět :-) Ta výtka mi pak přijde tak trochu legrační...

Moc se mi tato tvoje báseň líbí. Je minimalistická, přesto obsažná a metaforická. Fakt pěkné.

líbí

zajímavé

to mně rozesmálo,dobrý

to je krásné vyznání, přesně tohle cítíme když milujem:)

chápu tě i mě je smutno.......:)

taron: Děkuju Ti.

koiška: Děkuju! Jsem rád, že to na Tebe tak působí! To bude nejspíš těmi krásnými vybranými slovy z Malého prince...:-)

Hezká,snad voda ten smutek odplaví a nadlehčí trápení..

Křehká poezie, s povzdechem se rozplynula.:)

Pěkné :)

Tak ta teda je,mooc hezká :)

Jé, ta je krásná. :)

puero: ale ty mě znáš jako své boty - jo, je to výzva, projít tím vším se vší slušností a se ctí a když se to nepodaří, tak jít znovu a znovu, dokud se to podaří - tělo zchvácené, předčasně zestárlé, ale jak se říká - jenom říká - tělo není důležité. - čoveče je a jak - stačí krásná mladá holka, blbá sice občas jak tágo, ale chlapům je to jedno... - já se ve svém okolí bavím tím, že mi stačí, když neznámý mlčící člověk promluví a je to kolikrát jedno, jestli je to muž, nebo žena. Ale to už jsme někde jinde.
Prostě si umíme v životě masochisticky sáhnout až na dno - do "krásné" bolesti co formuje duši.

Hmm. To je taková dívčí představa o krásném životě. Život jako peřina. Jé.

Ale jednou mě napadlo tohle: pokud existuje cosi jako posmrtné bytí, proč bych po něm měl toužit, když mám rád život? Jaké rozkoše a bezbolestnost mi může nabídnout nějaká vyšší úroveň bytí, když život bez bolesti není opravdový? A konečně, proč bych neměl rád vzpomínat na to, jakými útrapami jsem prošel, když měly pokaždé dobrý konec a ty co neměly, mě posílily? V jaké to falešné nerealitě, v jakém to pokryteckém časoprostoru bych se byl ocitl, nebýt bolesti? Byl bych jako gumový medvídek žužlaný v bezzubé puse. Tvárný a se vším spokojený, žádná vášeň, žádná touha, žádné usilování a snaha po zdokonalování. To by přece bylo strašné. Já potřebuju bolest, potřebuju přece svou dávku nenávisti, nespokojenosti, potřebuju nepohodlí, abych měl stále za čím jít a oč usilovat. To je to po čem toužíš i ty a netoužila bys, kdybys byla se vším spokojená. Jen díky všem těm hrůzám toužíš po tom krásném. Buďme rádi za své bolesti. Za zlomená srdce, která nás nutí věčně chodit světem a hledat lásku, no ne?

tak tak to nevnímám, bohužel